spatří některé duchovnie věci a pochutná sladkosti Božie pochotnosti v milosti jeho, ano mysl dále vidí, dále sě chápá jaks divně Božiem světlem projesněna v té jakés vysoké pravdě, a Boží mocí k tomu času posílena, a pochutnávajíc té pochotnosti z Božie dobroty nad to nade vše, což rozum člověčie muož dosieci zdejším během. Ale co by platno bylo toho dobrého tak jako na sniedaní jen okusiti, bylo li by, jehož Buoh nedaj, obmeškati sě neb proviniti, nestojiec v počatém dobrém, že by nebylo na tom sbožném kvasu věčně býti, kdež u věčném pokoji Kristus své zsadě, každého v hodné cti jemu, jda bude jim pochotnost nebeské radosti rozdávati. Protož zovme toho milého přietele modlitbú i všie žádostí, milujme věrně Spasitele svého a budem od Otce jeho milováni; a přijdúť k nám a učiní u nás bydlo, a dadieť nám svuoj duch zde k utěšení, ještoť u nás ostane a v nás bude a všemu nás naučí potřebnému k spasení. A pak v svuoj čas ten host drahý takéť nás odzove a budem s ním kvasiti věčně v radosti královstva nebeského. A toho nám dopomoz, milý Hospodine! Amen
První středu v postě
Zvučte v trúbu na hoře Sion, ať puost svatý učiněn bude! Miesto epištoly čtu řeč proročí, řeč tuto; neb dnes post dní čtyřidcet máme počieti. I vidíme dnes věci některé znamenité v kostele: Jedno, že jsme oponú od oltáře velikého odhrazeni; druhé popel béřem na své hlavy; třetie jmenujíc svaté, k každému voláme, aby za nás Buoha prosil. Toť nenie nikterak darmo. Nechť krátce dotknu každého toho, než o postu v delší řeč vejdu. Skrze to, že nás opona dělí od oltáře velikého, rozumieme, žeť nás od Boha dělé hřieši naši, jakož dí svatý Augustin: Hřieši moji dělé mezi mnú a tebú, Hospodine. Protož své hřiechy máme příčinú ku postu. Ješto pak na hlavy popel béřem, jest napomenutie ku pokoře, abychom pomniec,
