kapitole, totiž stokrát lepšie, ač však pójde k tomu podobným řádem bez rozpači v duchovenství. Protož ktož jsú tak šťastní, ovšem slavte hod Pánu Bohu svému přieštie toho!
Čtvrté a páté rozpráví Písmo, že lid Boží znamenitě slavil hod příští Hospodinu, již držiec královstvo, jakož sem to pověděl dřieve, že tu die Písmo, že ten hod tak slavně jest nečiněn dřéve. To dvé přieštie a slavnost hodu toho nad jiné slavnosti znamenává: jedno, když duše svaté odsud vyjdúc, vejdú v radost královstva nebeského, druhé, když již po soudném dni vstanúc z mrtvých i s těly budú v nebeském královstvu, té věčné radosti požívajíc, odtud nejdúc nikam dále, tu naleznúc všicku blažnost, v tom najslavnějšiem viec ostanúc hodovánie. Jehož nám dopomoz, Hospodine. Amen.
V pátek po Velice noci tato řeč
Velikonočnieho tohoto času pamatuje kostel, že uzřevše pána svého mlazší Kristovi, radostni byli. A dobře jest podobné zvláštní radost jmieti v srdci, vzkřiešenie slaviec Pána svého. Aniž ten světí právě hod vstánie z mrtvých Syna Božieho, ani jest sám vstal čile z duchovnie smrti, ktož duchovně v srdci vzkřiešení Syna Božieho sě neraduje. Ale střieci sě jest, aby to světlo, ješto v nás jest, tma nebyla. K radosti, k veselí, k utěšení duchovniemu příčinu máme. É, jakož die svatý Bernhart podobně k tomu, bychom asa rozumnější nepoddali sě hubenstvu tomu, bychom v tělesnú duchovní radost neobrátili a hod tento by viece nám nebyl k navrácenie v světskú marnost, nežli příštie z pokánie a z utrpenie v útěchu duchovní radosti. Toho svatý Pavel vystřiehaje die: Bratříce, v svobodstvie jste povoláni, jen vizte, aby toho svobodstva neobraceli v tělesné žádosti příčinu. Ale kto jest pravú velikonoční útěchú radosten, svatý Bernhart ukazuje řka: Ktož koli po zamúcení pokáním nenavrátí sě k tělesnému a světskému utěšení, ale v jakéms Božie milosti doúfaní vstúpí v jakés nové plné radosti
