sě počala viera naše, viec dobří otci světí drželi sě té viery, že příde; a my již věříme, že jest přišel. I toť jest znamenie pravdy viery křesťanské, že, donidž židé byli právi, věřiec a čakajíc, že přijde Mesiáš, ješto je vyprostí ze všeho zlého, v němž i národy lidu pohanského budú jmieti požehnánie, činil Buoh s nimi rozličné divy a zjevoval jim svú vóli. A již Buoh jich ostal znamenitě; neb, když byl přišel, nepřijali jeho, že jest je káral z jich lakomstva a z neupřiemosti srdce v Boží službě. I ostal jich Bóh a jsú hubenější již všeho lidu, že jich porobú tak znamenitú móžem znamenie jmieti, že jest pravá viera naše. Neb, ač kdy Boha rozhněvali a dal je u vězenie pro jich hřiechy a v porobu, nikdy tak dlúho, jako toto, a těšil je proroky svými; a již tisíc let a tři sta let a dvě a devadesát let, jakž u vězenie porobeni, a viec divuov Bóh nečiní s nimi, ani mají prorokóv viece. Pakli chcem to k Kristovi obrátiti, neb o něm jest řečeno, že jest položen v znamenie, proti němuž budú mluviti: Tehdy rozumějme, že ti, ješto jim jest ku padení, mluvie rozličně řečí i skutky proti znamení tomu, ješto jest Kristus. Neb pohanóm, ješto k vieře nepřistúpie, zdá sě bláznovstvie věřiti křesťansky, židóm pak jest až mrzko a ohavno jmeno Kristovo. A protož, jakož sem řekl, zvláště i zde již mstí se nad nimi, ohavny a mrzky je učiniv všemu světu, aby sě upamatujíc navrátili sě, jakž sě mají před skonániem světa uzřiec, že blúdie, navrátiti. Jsú také rozliční kacieři, ješto mluvie proti Kristu, oni jedno, oni druhé; oni, že sě jest z panny nenarodil, oni, že nejměl pravého těla, ale jen podobnost. Ale ať těch nechaje, řku sobě s jinými: Střezme sě i my, ješto již právě věříme a vieme, že jest Kristus v znamenie ustaven, abychom s něho příklad vzeli pokory, tichosti, trpedlnosti, bychom tomu znamenie řečí neb skutky neodmlúvali, nechtiec na něm vzieti naučení, abychom také tiši a sklidni byli a srdce pokorného, a že jest Kristus trpěl a nám příklad ostavil, abychom šli jeho sledem. Neb když on, ješto sem jest bez hřiechu přišel, nevyšel netrpě odsud, co pak my chtěli bychom vyjíti odsud, nic netrpiec a v hřieše přišedše, i v hřieše sě starajíce? A protož hlediec na toto znamenie Spasitelné, jděm po něm, ať nám bude ke vstání u věčném životu! Jehož nám pomoz, Hospodine. Amen.
První neděle po sviečkách, tato řeč
Dnes čti to Čtenie, ješto, když náš Spasitel byl ve dvanádcti letech a šli s ním k hodu do Jeruzaléma do chrámu Jozef, ješto jest byl nazván otec jeho, a matka jeho, a tu ho byli pochybili, a pak jej nalezli v chrámu mezi učenými, an tieže jich a odpoviedá jich otázkám múdře. A pak vrátil sě s nimi a byl v jich poslušenství.
I mluví na to čtení slovutný kněz Béda a die: Zevně nám jest čteno čtenie to, bratřie milá, ješto ne tak potřebuje výkladu, ale abych jen k napomenutí řekl něco z něho. Neb praví nám o dětinství našeho vykupitele, v němž jest účasten ráčil býti našeho člověčenstvie, a dotýká věčnosti Božské jeho velebnosti, v níž jest vždy ostal a jest roven Bohu Otci, abychom pokorna jeho vidúc, v níž jest ráčil až člověkem býti, vzeli i my jí lékařstvie ranám hřiechóv našich jsúc pokorni, to vždy majíce v své mysli, když sě jest pro nás ta najvyšší moc ráčila tak pokořiti, že jest až i v nízkost stúpila přijetím našeho lutového přirozenie, jak my máme pro Boží milost a pro naše spasenie, ješto jsme země, býti pokorni. A opět slyšiece, věřiece a vyznávajíce velebnost Božstvie Pána našeho Spasitele, v němž vždy jest s Otcem i s Duchem svatým a vždy byl jedné podstati a věčnosti, abychom i my naději jměli, že skrze ty jeho svátosti, ješto jest je ustavil k naší pokoře v svém kostele, budem moci až k vidění jasným
