O témž čtenie tato řeč
Chce mi sě, maje příčinu tiemto čteniem, dotknúti toho, jak někdy, ješto podrostú málo v duchovenstvie, pracují náboženstvie, a když potratie, kde by najspieš je nalézti mohli; jak mají lidé púzí poddáni svým starším býti, když Ježíš byl poddán svému pěstúnu a své matce, a také jsa i Syn Boží; a jaký náš prospěch bývá.
Prvniemu tu podobnost vezměm, že, když byl Ježíš ve dvanádcti letech, potratili jej starosty jeho; úfajíc, že podrostl, ne tak pílně hledali jeho. Tak pravie, že ten byl obyčej, když šli k hodóm do Jeruzaléma, mužie šli spolu a ženy spolu. A tak Matka svatá mohla mnieti, by s Jozefem šel Ježíš mezi mužmi, že byl již podrostl, a Jozef mněl, by s matkú šel, že byl ne ovšem dorostl ještě. A tak jeho volí jeho pochybili, aby i to bylo k útěše naší a ku příkladu, jakož sem mluvil dřéve o tom řeč Bédy, ctného starce, jakž jste slyšeli. Bývá, když někto má na péči mieti koho, uzře v něm, že má smysla nětco neb dobroty, bude viece úfati jemu, až i obmešká péči o něm, ješto kdyby nic smyslného neviděl do něho, pílnějí jměl by jej na péči. A však nemóžem omluvy mieti, když ztratíme v svém obmeškánie, jehož jsme jměli pílni býti. I jsem beze pře, že v mém obmeškánie spravedlivým súdem Božím mučí mě žalost, donidž nenajdu, co sem ztratil. Takť bývá i v duchovniem běhu: počne někto libé jmieti náboženstvie, až někdy potratí to některým svým proviněním neb obmeškániem aneb jakž kolivěk Božiem zvláštniem přepuštěniem, ješto on vie, co proč přepúští. A snad aby nemúdře mysl nezašla v hrdost, kdyby sě vždy povolně dálo. Ale však nemá duchovnieho úmysla člověk lehce vážiti také strátu; neb to jest jako počátek jiných pokušenie, když kto potratí chut v náboženstvie. Nemohla by jiná pokušenie tak síly jmieti, kdyby pravé a smilné, nebludné bylo při kom náboženstvie. Protož
