Královská kanonie premonstrátů na Strahově (Praha, Česko), sign. DG III 13, okolo roku 1500
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Edice přináší text Štítného Řečí nedělních a svátečních dochovaný v rukopise uchovávaném ve Strahovském klášteře pod signaturou DG.III.13 (podle zkratek Staročeského slovníku ŠtítSvátB). Tento rukopis vznikl kolem roku 1500 a je přímým opisem staršího rukopisu z přelomu 14. a 15. století uchovávaného v Národní knihovně pod signaturou NK XVII.C.15 (podle zkratek Staročeského slovníku ŠtítSvátA). Původní záznam Štítného textu z roku 1392 se bohužel nedochoval, v přímé předloze ŠtítSvátA byla v době vzniku ŠtítSvátB obsažena již jen pars hiemalis.
Pro bližší popis grafické a jazykové stránky obou rukopisů viz úvodní stať v edici Josefa Straky (Spisy Tomáše ze Štítného, Řeči nedělní a sváteční. J. Straka (ed.). Praha: Nákladem České akademie věd a umění 1929) a též ediční poznámku Barbory Hanzové (viz edici Řečí nedělních a svátečních v Edičním modulu Vokabuláře webového, dostupná z https://vokabular.ujc.cas.cz/edice/ŠtítSvátA)
Grafická stránka
Rukopis je bez iluminací, kromě červeně vyznačených nadpisů a iniciál (a též i několika dalších písmen na stránce) se nevyskytují žádná jiná zvýraznění, text je čitelně psán černým inkoustem ve dvou sloupcích. Opravy značeny písařem škrtem v řádku nebo tečkami nad a pod chybným písmenem a nadepsáním správného znění; jiný slovosled naznačen dvěma čárkami u obou slov. Opravy provedené písařem jsou v edici zachyceny bez poznámky, novější opravy či přípisky rukopis až na nečitelnou marginální poznámku na straně 345 neobsahuje.
Smysl textu je na několika místech narušen, lze pozorovat, že opisovač předloze ne vždy dobře rozuměl (zde je ovšem třeba zvážit to, že opisoval předlohu, která sama již byla opisem, tedy ne zcela bez chyb, a že vznik samotného díla a našeho rukopisu dělí více než celé století). Podle stupně narušení tedy text buď emendujeme, nebo komentujeme na základě srovnání s předlohou.
Text je zapsán mladším typem spřežkového pravopisu (často již v kombinaci s pravopisem diakritickým), zápis je značně variabilní, čistě pravopisné záležitosti (např. záznam cz místo cž) opravujeme bez poznámky.
Při psaní velkých a malých písmen se řídíme dnešními pravopisnými pravidly (otec svatý, Nový zákon, Židé, Jan apoštol atp.), jejich používání ve prospěch velkých písmen sjednocujeme ve výrazech vyjadřujících náboženskou úctu (tedy např. Bůh, resp. Bóh a Buoh, ale i adjektivum Boží, které chápeme jako relační a ne kvalifikační, Pán, Duch svatý, Otec nebeský, Spasitel ve významu Kristus atp.). Více též příručka Jak zacházet s náboženskými výrazy (autoři Josef Šimandl et al., Praha: Academia 2004).
Hláskosloví
Stav hláskoslovné roviny víceméně odpovídá době vzniku opisu, nenáležité dobové prvky emendujeme, např. dlouhé jať vzniklé zvratnou analogií ve tvarech dat., lok. a instr. sg. neuter typu znamenie (ku poznanie opravujeme na ku poznání s. 6, pokaniem na pokáním s. 2), nenáležitou jotaci v krátkých slabikách emendujeme po j (ovšem spíše pravidelnou jotaci po ř či s ponecháváme), tvary s pokleslou jotací ponecháváme (ulicéch s. 322), taktéž tvary substantiva vinna. Sykavky ponecháváme podle znění rukopisu, neboť v této době probíhají asimilační a jiné změny (např. zpojenie s. 102, stráta s. 167 atp.). Kvantita je značena spíše sporadicky, z toho důvodu je často velice obtížné rozhodnout, zda se např. v případě tvarů slovesa zapsaného jako hledati jedná o význam hledati či hlédati, transkribovali jsme tedy podle kontextu (stejně tak i v případě, že ve slově velím není vyznačena kvantita, je často obtížné rozhodnout, zda se jedná o tvar velím či velmi, neboť vlasové i často bývá umístěno nejen nad první či poslední „nožičkou“). Co se týče kvantity ve vlastních jménech, v některých případech hláskoslovnou stránku nenormatizujeme, se zřetelem k dobové podobě přepisujeme např. Jordan, Israhel, Velika noc atp., ale přepisujeme např. Jeruzalém místo Jerusalem.
Morfologie
V některých případech nelze jednoznačně rozlišit jednající osobu, a tím i slovesný tvar, zejm. u sloves mluvi/mluví, vědě/vědie, řku/řkú, čtu/čtú atd., např. Neb jakož dnes čtú/čtu? s. 103, Živ liť pak jest nebo umřel, nevědie/nevědě s. 69. Nenáležité tvary vztažných zájmen necháváme bez poznámky, neopravujeme.
Členění textu
Přímé řeči neuvozujeme z důvodu přehlednosti (a komplikovanosti v posuzování, kde přímá řeč končí, zvláště jsou-li do přímých řečí vnořeny řeči další“) interpunkčními znaménky. Původní členění odstavců většinou ponecháváme, ne však důsledně. Hranice slov děláme podle dnešního úzu. Neslabičné příklonky zapisujeme zvlášť a bez apostrofu (kromě příklonky s, kterou zapisujeme zvlášť): jakž, kakť. Příklonku -koli zapisujeme ve všech případech zvlášť: jakž koli s. 53. Skloňování osobního zájmena j(en) – akuzativní tvar -ň je psán dohromady se spojkou: zaň, proň, veňž, naň, zbylé tvary psány zvlášť např. u ňho, ňhož. Podobu všech tvarů slovesa jest ponecháváme dle předlohy (zkrácenou podobu gt však rozepisujeme), tedy např. podobu sem s. 259 či j’ s. 259).
Zkratky
Běžné zkratky jsou rozepisovány bez poznámky.