a nespravoval by v drzosti své jiných, chtě jim cti jich utrhnúti, ale vážil by jiné nad sě. Neb své by znaje nedostatky, sobě by byl lacin a v jiných něco vida dobrého, vážil by je nad sě, jakož velí svatý Pavel řka: V pokoře, majíc vyššie jeden druhého, mezi sebú počest činiec jeden druhému a v pokoře, ač co potká protivného od někoho, přetrpujíc sobě. Máme také ovšem pokorni býti proti Bohu pomniec, že jest on Bóh náš, ješto nás stvořil; on náš Pán, ješto nás vykúpil z zatracení svú drahú krví, aby hřiech již nekraloval v našem smrtedlném těle; on náš súdce, ješto má súditi činy naše. Protož pokorně máme býti poddáni Bohu, a pakli kde shřešíme, abychom to bez pomeškání opravili. A také v tom máme proti Bohu pokorni býti, abychom pokorně trpěli, což přepustí na nás, nereptiec, ale za to majíc, že jsme hodni trpěti.
A jakž koli z tohoto mohl by dómyslný znamenati vstupně pokory, však zřiedlnějí chci tři jejie vyřéci vstupně. První jest, aby rozuměl člověk své křehkosti a jiným svým nedostatkóm a neklamal sám sebú, hledaje daremní chvály, pomně, že Duch svatý kárá z toho v žaltáři řka: Synové lidští, i proč milujete marnost a hledáte lži? Druhý vstupeň pokory, když netolik sám sobě člověk oblaciní v své mysli pro své nedostatky, ale i od jiných pokorně přijme, když jej lacino váží, a pakli by jej viece ctili, než jest hoden, a za lepšieho jej jměli, než jest, stydí sě v svém srdci za to. Ale málo jest pohřiechu jich na tom vstupni. Snadno die člověk sám sobě: Zlý sem a nestatečný, ale nesnadno strpí to pokornú myslí od jiného. A protož nenie to div, že málo jiných móžem jmieti šlechetností, když té, ješto jest mátě a stráže jiných, nemáme tak, jakož jest u pravdě. Proč li by to bylo, by Hospodin milostivý ostavil nás tak chudy v šlechetnostech, kdybychom jich snažni byli a v pokoře ostřiehali? Jistě z Boží milosti byli bychom v nich bohatějšie;
