od Boha? A pakli s vzal, co sě chlubíš, jako by nevzal, ale totiž sám to jměl sebú? Aj, z toho poznání muožť najvětší člověk v kterýchž koli Božích dařiech, v světských, tělesných neb duchovných pokoren býti, ale ne hrd; neb sám sebú ničehož nemá, ani déle muož čeho jmieti, jen donidž Bóh přěje. Ta pokora jest dobrých a múdrých lidí, ješto ne v zpúru, ne v hrdost vstúpie z toho, co jest jim Bóh dal i mimo jiné, ne své tiem hledajíc chvály v chlubné mysli; ale viece li mají Božích daróv, a tiem budú pokornější, chválu Bohu vzdávajíce. Neb zlodějstvem jest vinen, ktož co cizieho vezme sobě bez onoho vuole. A praví Hospodin skrze proroka: Chvály své jinému nedám. Rád nám dává Hospodin své dary, ale chválu z toho ostavil jest sobě; ktož by pak své chvály hledal dary jeho a hrd byl jimi, křív by byl Bohu. A protož svatá pokora, odženúc hrdost, drží nás v pravdě, ač sě jie držeti budem. Znamenajíc, že, ač co máme, ne sebú toho sami máme, ale z daru Boží milosti, jímž nám jest nebyl dlužen, ale ráčil milost ukázati své štědrosti. To, což nejsme, také nás zove ku pokoře; neb nemúdrá jest chlúba tiem sě honositi, jehož nemá, a tiem sě činiti, jímž to nenie. Chce li sě chudý bohatým ukázati, u větší chudobu vpadne a k tomu v hanbu. A protož blažení chudí duchem; totiž pokorní, ješto nejsú hrdostí naduté mysli, nečiní sě tiem, jímž nejsú, ale znají svú chudobu a své nedostatky a súdem pravdy sami sobě oblacinějí na své mysli. A tak z toho dvého poznánie máme troji pokoru jmieti: v své mysli v sobě máme najprv pokorni býti a proti družci i proti Bohu.
V sobě máme v své mysli pokorni býti, jakož jsem řekl, své znamenajíc nedostatky přirozené, tělesné i duchovnie, a že sě vždy žádost naše táhne k hřiechu. A když by v srdci byla ta pokora, tú by sě v svém květu netajila v pokorné řeči, ne v hrdé postavě, v chodu, v rúše i v jiných takových obyčejích. A také by takový člověk pokoren byl i proti družci; když by sebe nevážil, draho učinil by i v sprostné věci pohodu družci, nesúdil by
