[290]číslo strany rukopisuale vidí Hospodin, že nemáme plné pokory, i nedá nám velikých šlechetností, abychom tieže nepadli. Neb vyššiemu stavení hlubšieho základu neb kruntu třeba a dřevo vysoké, nebude li hlubokého kořene jmieti, vietr brzo vyvrátí. A protož ktož by rád prospěl v šlechetnostech, najprv sě hluboce v pokoře polož[184]v rukopise NK XVII.C.15 je „pokorz“! Psánoť jest: Buoh sě protiví pyšným a pokorným dává své dary. Třetí vstupeň pokory jest i u velikých Božiech dařiech, u veliké svatosti, u veliké dóstojnosti sdržěti sě v pokoře, to, což by jměli, ne k své obracujíc chvále, ale k Boží, od něhož pochází všecko dobré. Tu jest pokoru jměla Matka Božie; vybrána jsúc ze všeho světa k najvyššiemu duostojenství, však pokorně sě Božie jmenuje služebnicí, jenž ráčil na jejie vezřieci[185]sic! poníženie. Tu pokoru jměl jest Kristus Pán, maje za to, že ne od sebe sám má toho, že jest roven Bohu Otci. A té pokoře učil jest své apoštoly řka: Učte sě ode mne; nebť sem tichý a pokorného srdce. Tu pokoru v nebesiech andělé mají i všichni světí, že jsúc plni všeho dobrého, všie cti a chvály, však ijednoho hnutí pýchy chlubné nemají z toho; ale čím vyšší sú v Boze, tiem jsú v sobě pokornější. Tak pokora jest i zde na světě lidí velikých v Božiech dařiech a jest divná šlechetnost. Neb ač sě ten pokoří, ješto nemá čím hrd býti a snad má, zač by sě styděl, kterak koli dobra jest pokora jeho, však nenie podobna k divu; ale když ten sdrží sě u pokoře, ješto od jiných má chválu, jemuž velicí čest činí, to jest zde na světě divná a řiedko vídaná pokora. Neb nic nesnadnějšieho než v pochlebenství býti při sobě. Protož svatý Augustin ty ciesaře praví šťastnými mezi jiným, ješto pomniec, že jsú lidé, nepodnesú sě v chlúbu, když přieliš pochlebně čest jim činie. Neb ktož v ta doba sdrží pokoru, ukáže do sebe tu šlechetnost, že jest jemu míla pravda.
Tato řeč u Veliký čtvrtek praví sě
Tento den jest, v němž Hospodin milosrdný pamět učinil svým divným věcem, dav divný
