oděnie bieše pozlaceno. A jezdiec mnoho dní, vuody nikoli nemohli jsú naleznúti. Tehdy jeden rytieř z Macedonských, jemuž jméno bieše Zafirus, naleze v jednom dolovatém kameni málo vody, jenž se bieše tu sebrala z rosy nebeské. A naplniv hrst svú, přinese před Alexandra. Uzřev to Alexander, múdře mluvieše a řka: Přijmu li tuto vodu do žaludka svého, přijmu posilněnie a pokrm, a údové všech Macedonských a Perských zhynú, aneb já sám napojen budu kromě nich. Odpovědě Zafirus: Sám, pane, posilníš sebe. Vece Alexander: A zahynete li vy, zdali já sám živ budu z bolesti, vida smrt Macedonských i Perských? A tak inhed káza vodu vyliti na zemi přede všemi. Uzřevše to rytieři jeho, posilněni sú velmi. Potom druhý den počechu jeti, i přijedechu ku potoku, jehožto břehové biechu plni třštie hrubého jakožto sosnie a biechu šedesáte noh zvýše. I káza Alexander vytáhnúti tu vodu. Tehdy Macedonští, pijíce tu vodu, trpěchu sračku a hryzenie v živuotě, neb bieše ta vuoda horká velmi jakožto hořec a ostrá. Protož by teskliv Alexander i vojsko jeho pro hovada a dobytek, jenž žézní hyniechu, neb mějieše Alexander tisíc slonóv, ješto zlato nesiechu, a čtyři sta vozóv kosatých a dvanáct set kár a tři sta tisícóv jézdných, ale mezkóv a velblúdóv bezčíslné množstvie, jenž obilé a jinú potřebu lidu nesiechu. A hnáchu s sebú volóv, krav a bravóv a sviň bezčíslné množstvie, neb Macedonští tak velikú hojnost zbožie mějiechu, zajisté že ledva na sloniech mohli nésti zlato. Ale skot a krávy přélišnú žiezní hynuchu. Ale rytieři jedni železo lízáchu, druzí olej pijiechu a jiní v taký nedostatek upadechu, že svój vlastní moč píti musiechu. A druzí u veliké vedro pro množstvie hadóv musili jsú ve všem odění choditi. A to jim bieše veliká práce a tesknost, nikdy se nesvláčiti.