neopustíme?
LXXXVII.
Přečet list Alexander jich, posla k nim a řka, že již k nim jede u pokoji. A přijev k nim Alexander, spatřiv, ani chodie nazí, a bydlejíce v jeskyniech a v katrčéch, ale syny a ženy jich zvláště chodiece s dobytkem, otáza jich a řka: Máte li domy? A oni, ukázavše katrče a jeskyně, v nichžto bydléchu, vecechu: Tutoť odpočíváme po vše dni. Potom jim vece Alexander: Proste, a cožkolivěk chcete, dám vám. Vecechu: Daj nám nesmrtedlnost, nebť nic jiného nežádáme. Odpovědě Alexander: Poněvadž jsem sám smrtedlný, nemohuť vám nesmrtedlnosti dáti. Ale oni vecechu: Jsi li smrtedlný, proč pak sem i tam těkáš a tak veliké nešlechetnosti pášeš? Neb to všecko od svrchupsaného řečenie jest pověděno. Odpovědě Alexander: Neviete li, že moře sebe nezamútí, leč od větróv mocných bude pohnuto? Takéž u pokoji přebývati, ale jiný duch jest, jenž mému smyslu panuje, toho mi činiti neodpustí. A řka to, i necha jich u pokoji.
LXXXVIII.
Jeden den pak hnuv vuojskem, přijede k městu, kdežto biechu slúpové Herkulešovi. Jeden bieše zlatý a druhý střébrný. A bieše jich výsost dvanácte loket a tlúšť jich dvú loktí. Uzřev je Alexander, káza je prodlabati, chtě zvěděti, jsú li tepilí, čili dutí. A když je prodlabachu, uzře, že jsú tepilí. I přikáza v ně patnácte set zlatých vsúti a diery zadělati.
LXXXIX
Odtad pohnuv vojskem, vtrhl jest na pusté miesto studené a temné tak, že se ledva rytieři poznachu mezi sebú. Potom jezdě dní padesáte, přitrže k řece horké. A nalezechu s uoné strany řeky krásné ženy a ty biechu rúchem škaredým oděny. A sediece na koních, držéce bran v rukú svých střébrnú proto, že ani železo, ani měd v jich vlasti bieše. A mužie také nikoli mezi nimi nebydléchu. A když chtieše vojsko přes tu řeku přeplúti, nikoli
