české a Otík na pomoc Jindřichovi ciesařovi římskému proti jednomu saskému kniežeti, jenž protivil sě byl, sebrav vojsko i jel k tomu městu Koskod, tu stany své rozbili. Z druhé strany podlé té vody Mulde mohucký arcibiskup a Vigber hrabie i jiná Sasícové stáli jsú na poli mezi ciesařovým a Vladislavovým vojskem. Znamenav Vladislav, že ciesařova vojska nemóž dojíti, popleniv Míšeň domóv sě vrátil.
Léto Božie tisíc sto dvadceti a čtyři Bořivoj v Uhřiech umřel i jest přinesen do Prahy a na hradě pohrabán. Toho léta Vladislav do Pabemberga k ciesařovu jel dvoru, s ciesařem a s kniežaty rozmluviv svú věc domóv sě vrátil. Toho také léta Vladislav přes Vánocě i přes Božie křtěnie v Stebně byl dvorem a tu jal sě nedužiti. Odtavad na Vyšehrad kázal sě vésti, jehož nemoc když bratr jeho Soběslav uslyšal, kradmo sě do Čech vebral. A tak zjednáním Svataviným mateři jich k milosti Vladislavově jest navrácen. To když Ota uslyšal vnuk jich po otci a tomu právě srozuměl, do Moravy smutně sě jest vrátil.
O smrti Vladislavově tuto sě praviti bude
Léto Božie tisíc sto dvadceti a pět Vladislav s bratrem svým Soběslavem sjednaným Svataviným ve všem mieru upokojila sta sě. Potom pak po ochtábiech Veliký noci toho měsiece dubna umřel jest Vladislav a v Kladrubiech v klášteři pohrabán, jejž on založil i nadal. Ten Vladislav ostavil jest po sobě syna svým jménem jmenovaného Vladislava, jenž potom v časiech byl druhým králem koronovaným v české zemi, druhého syna ostavil jest Jindřicha, kterýžto Jindřich po časiech měl syna, jemuž řiekali Jindřich Břecislav, jenž potom byl biskupem pražským i vévodú zemským, jakž bude povědieno. Měl také ten Vladislav syna jménem Teobalda.
