z svými lidmi věrnými ustavičen a pilen jest svých věcí, a když jsú také znamenali tu řeč, ješto sě Oldřich přěd nimi chlubieše, kterak najlepší páni z Čech s nim by chtěli státi, ty věci plně znamenavše všecky viděli jsú, že jsú oklamáni i řekli Oldřichovi takto: „Proč námi i sám sebú klamáš tak nesličně? Kde jsú ti najlepší páni z Čech, ješto s tebú i s námi chtie ostati, jakž ty k nám mluvil? Nevieme zajisté. Nás jsi oklamal a netolik nás, jakž samého sě.“ S tiem inhned učinivše radu, tú cestú, kterú vjeli ven, sú sě brali preč. Ale protože Svatopluk a Otík bratřence s ním Otova bratra Konrádova někdajších zmrlých, ješto Znojem mějiechu, se dvěma zástupoma výborného rytieřstva Bořivojovi na pomoc přijela biesta, zasě nemožiechu. Proněžto v noci nesnadnými stezkami a těžkými cestami podlé Habru pravým útěkem z stanóv i svých věcí tu nechavše, preč jsú utekli. Z jitra pak když Bořivoj z svými lidmi na nepřáteli chtěl sě obořiti, nižádného jest nalezl svého protivníka, ale kořist, od niežto utekli biechu, mezi sě tak, jakž sě jim líbilo, rozdělichu a rozchvátali jsú, nebo toho času Bořivoj z svými vnuky Svatoplukem a s Otíkem velmi dobřě bieše, než potom pak pro některé věci mezi sebú jeli sú sě škorpiti.
O sváru Bořivojově s jeho vnuky a o jeho větších přieběziech
Léto Božie tisíc sto a tři Bořivoj a jeho vnuk Svatopluk, jenž toho času markrabie bieše v Moravě, k prozbě a ku pomoci Spytihněvově syna Vladislavova, někdajšieho vévody polského, jenžto po smrti otce svého proti Boleslavovi bratru svému, jenž jest byl syn Jitčín dcery Vratislavovy někdajšieho krále českého, jenž pravý byl vévoda polský, pod slibem jedněch peněz vévodstvie polského chtěl jest jemu odjíti, proněžto válku proti tomu jsú povzdvihli. A když připravivše sě v Hradci již biechu,
