jsú nechtiece, ale však potom lepší radu měvše přijeli jsú, ale jedni sami páni přěd ciesaře sě. Tehdy ciesař jakžto muž přemúdrý chtě jě předěseti a múdrý učiniti kázal, mnoho prken přinésti, jako by jim hlavy dolóv chtěl strkovati. A oni uzřevše to na svú kolenú padše prosili milosti u ciesaře i uprosili. A Fridrika svého vévodu a pána svého mile přijemše s ním do Prahy sě vzdvihli za veliké štěstie to sobě majíce, že proto rozhněvánie v ciesařóv hněv neupadli, znamenajíc kterak múdrý ciesař smlúvu a zapřieseženie těchto protivných lidí a ukrotil, tomuto zemi vrátili a onomu na Moravě kázav dosti mieti. Téhož léta kostel strahovský toho měsíce máje skrze Albrechta salcpurského druhé byl posvěcen, protože kór zdvižen byl a věčší oltář hnut. Ten jistý Albrecht toho času, ješto rozdvojenie bieše o papeži, kázaním ciesařovým stolice byl zbaven arcibiskupové a tak jednak za patnácté let jednak jedno proboštvie mělnické držal, až potom opět skrze ciesaře k stolici byl navrácen a tuž zčestně své dni i dokonal.
Potom opět, kterak páni Fridrika chtěli zbíti, a o tom, kterak Kunrátovi z země pro jeho nevěru vypuditi chtěl, a o mnohých jiných přieběziech mezi Fridrikem a jinými
Léto Božie tisíc sto osmdesát a tři Václav syn starého Boleslava a Oldřicha vlastní bratr proti Fridrikovi pozdvihl boj a tak sebral množství zlosynóv nevěrných, oblehl Prahu, ale však nic nemohl mieti, nebo vévodina Alžběta u městě jsúce s lidem mnohým chutně branieše. Zatiem Fridrik u přietelech v Němciech sebral vojsko, z nichžto zvláště přietel bieše Lipolt vévoda rakúský jeho, i vtrhl do země, an již Albrecht arcibiskup salcpurgenský bratr Fridrikóv vlastní k samé Prazě z svými lidmi přijel byl. To když uzřiechu páni věčší, z Čech bojíce sě moci ciesařovy po mnohých
