dobrého, pro marnost lidské chvály, ale pro pravdu, pro milost Božie, ješto jest všie pravdy pravda. Ktožť své chlúby hledá z svých dobrých činuov, chtě chválu od lidí jmieti, ztratíť nebeskú odplatu, chvályť nebude jmieti od věčné pravdy. Dieť Kristus: Vizte, aby své spravedlnosti před lidmi nečinili; pravímť vám: Tacíť jsú vzeli svú odpatu, totiž tu lidskú chválu, ješto mine, a nebudú věčné jmieti. Dieť svatý Augustin: Ktož z kterýchž koli Božích daruov ne Božie, ale své chvály hledá, již jest ten lepší, ješto chválí, nežli ten, jehožto chválé. Neb tomu, ktož chválí, líbí sě dar Boží v člověku, ale onomu viece, než dar Boží, lidská chvála. Protož potřebieť jest dobrým úmyslem svú zahradu ohraditi, aby neztratil, což by v ní dobrého rostlo a smierností aby vše v své hodují mieře rostlo a sstálostí aby nesstálost počátku dobrého nepotvořila. Neb stálost má korunu vzieti, ješto jest slíbena počátku, a nestálost v počatém dobrém smiech učiní nepřátelóm a věrným přátelóm žalost.
Druhé sě jest Kristus ukázal v pútničí postavě oněma, ješto šla cestú, a utěšeně na té cestě rozmlúval s nimi, Písmo jim v rozum dávaje, tak že, jakž jsú to vyznali potom, srdce v nich jich svými řěčmi rozněcováše. Tak milý Kristus i ještě sě duchovně svým, ješto jdú, prospievajíc v duchovenství, ukazuje jako pútník a svým vnitřním mluvením k srdci rozněcuje jich srdce, rozum otvierá svatého Písma a tak sě jim pútníkem ukazuje zde na světě, že to i sami poznají, že zde nemají miesta k bydlu svému, ale hledají, aby tam došli, kdež by věčně blažené bydlo jměli; a tak zde bydlé, né nebydlé, ale jdú úmyslem mieniec do svého kraje. Tak sě čte o svatých otcích, o Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi i o jeho synech, že jsú byli jako příchozí, jako pútníci v cizí zemi, čekajíc, až by jim i dal Hospodin zemi, ješto by jich byla. A jakož sě jest to tělesně dálo, tak sě vždy děje duchovně, že, ktož jde na světě tak bydlé jako pútník, nesobiec sě
