zde, uvodí je Pán Buoh u věčnú jich rozkošnú zemi v svém královstvie.
Ktož chce statečně putovati v tom duchovniem putování a dospěšně, má vzieti příklad od těch, ješto chtie tělesně dospěšně putovati. A tiť mají do sebe pateru věc znamenitú: Najprv, rúcho pútničie vezmú; druhé, pokrmu hledají jen ku potřebě; třetie, nestojie, dívajíc sě prázdných lidí utěšení; čtvrté, hlédají cest, ješto by jim hodnější jíti byly; páté, ústavně prajucí v své chodbě, až tu cestu i skonají. Najprv sem řekl: Pravý poutník vezme pokorné pútničie rúcho. Též ktož sě zná pútníkem na tomto světě a táhne k Jeruzalému nebeskému, nevrovnávaj sě hrdostí a přielišnú přípravú rucha k tomuto světu. Dieť svatý Bernart o pokoře: Vysokýť jest Bóh, ale my u vysoce hrdé mysli nedojdem jeho; neb sem k nám přišed, ukázal cestu nám pokory, po níž bychom k němu přišli. Protož nemúdrýť jest, ktož v čem jiném má naději kromě pokory. A opět die o rúchu svatý Bernart: Všecka péče svatých lidí jest, netbajíc ozdoby rúchem těla svého, chtieti ozdobiti duši, ješto jest k obrazu Božiemu učiněna. Neb to vědě, že Bohu nic vzácnější nemóž býti, než obraz jeho, bude li přiveden k své správné krásě. Druhé, pútník jen ku potřebě pokrm béře, aby sě přielišností neobtiežil. Takéž ktož sě duchovně zná pútníkem, netolik sě obžerstvie a opilstvie má střieci, aby pokrmem obtiežen nebyl, ale i všelikých jiných věcí přielišností. Neb die svatý Pavel znamenitě: Ktož chtie bohati býti, vpadují v pokušení a v osidlo ďáblovo a ve mnohé žádosti a nepotřebné a škodné, ješto topie lidi v zatracenie. Trého tu dotýče svatý Pavel zlého, ješto jest v tom, ktož chtie býti bohati: jedno, že jest to neužitečné, i s rovnú potřebú muož sě člověk bráti jako pútník k královstvu nebeskému; druhé, že jest škodné chtieti bohatu býti, neb v pokušení a v osidla ďáblova a ve mnohé žádosti vpadují takoví; a třetie, že to vše topí lidi v zatracenie.
