die žaltář: Nejsú v práci lidské; proto je jest držala hrdost. A z té pocházejí jiní hřieši.
Druhé sem řekl: V svátky chodie lidé v čistém rúše; i obecně prázdni čistšie mají rúcha než ti, ješto musejí pracovati. Protož pomněte i podlé tohoto podobenstvie své odpočinutie svato učiniti, čisté rúcho jmějte! Rúchem čistým mieniť, aby svědomie čisté a dobré jměli, ne šeredné hřiechy. Jistě jakož větší hanba někomu, ješto nenie hlinák, zhliniti sě, než hlinákovi, ješto sě musí s hlinú obierati, aneb zčerniti sě větší hanba, nejsúc uhléřem, než uhléřovi: Takéž větší hanba jsúc prázdnu světa a mohúc jeho prázdnu býti i plésti sě v svět a býti šerednu poškvrnami tohoto světa. To rúcho také, v němž má svátek v mysli poctěn býti a odpočinutie svato učiněno, netolik má od šeredných poškvrn čísto býti, ale aby nebylo také i zežvané. Zežvanéť bude, nebude liť to dobré, ješto kto činí, ztaženo k Bohu upřiemým úmyslem, bude li ne Božie chvály, ne toho, aby bližní jměli dobrý příklad, ale své zde před lidmi hledati chvály tiem, což sě zlého střěže neb činí dobrého. Protož svatý Pavel učí, jak bychom natáhli to rúcho, řka: Což koli činíte, všecko čiňte k chvále Boží! Máť také to svátečnie rúcho naše v hojné býti širokosti. Ta širokost v tom záleží, abychom ke všem okolo sebe jměli milost a z té činili dobré činy. Má také býti dosti dlúhé v ustavičné stálosti dobrého počatého. A má zlatem svaté milosti a rozličnými šlechetnostmi jako drahým kamením to naše svátečnie rúcho býti ozdobeno. V tom rúše počestně bychom před Bohem odbyli. V tom také rúše jměli bychom vzdávati chválu Buohu, znajíc to, že, kdybychom to již jměli, jeho bychom to darem jměli, jakož vidíme, že lidé tělesně světiec svátky, v dobrých rúšiech jdú k kostelu a zpievají chválu Boží.
Třetie v svátky scházejí sě na besědu a dobří v dobrém, marní v marném kratochvíl mají. Chceme li nebyti v počtu marných a svato své odpočinutie učiniti, v svých besedách,
