mluvila, toho nám nepraví Čtenie, ale že Simeon, drže děťátko na svú rukú, řekl: Již, Hospodine, pustíš v pokoji sluhu svého; neb jsta viděla oči moji spasenie tvé. Ty řeči mnohé, ješto mluvili o tom děťátku, slyšiec Jozef a Matka svatá, divili sě tomu.
To tak přeběhše, musím sě k onomu slovu ze Čtenie navrátiti, ješto die: Tento položen jest v padenie a u vstánie mnohým. A též die potom i sám Kristus: Přišel sem, aby ti, ješto nevidí, viděli a ti, ješto vidí, oslnuli. Neb hrdý lid židovský, ješto za to měli, by viděli, ostali v slepotě, neb i dále zlostí proti Spasiteli oslnuli, když káral je z srdce neupřiemého v Božie službě. A těm ne svú vinú, ale vinnú jich položen jest Spasitel v padenie, že jsú viery pravé nepřijeli, a ještě sě odřekli jeho a na smrt jej dali. Ale pokorní mnozí z Židuov i z pohanuov, ješto svým smyslóm v hrdé mysli neúfali, přijali v pravé vieře Syna Božieho, jimž dal moc, aby také mohli býti ne přirozením jako on, ale účastností s ním syny Božími. A těm jest u vstánie to milé děťátko Jezus Kristus uloženo. Protož ktož má vstáti, ktož má rozumem plným osviecen býti, najprv má pravú věrú přijieti Krista. Tak die Písmo: Neuvěříte li, nesrozumiete. A die opět: Bez viery nelze sě jest líbiti Bohu. I chciť tuto nětco o vieře pomluviti.
Najprvé to znamenajte, aby nezdálo sě nepodobné věřiti mnohému, jemuž nemuožem rozuměti. Neb když jest nás všech otec vpadl prohřěšeniem z rajské rozkoši v mnohé hubenstvo tohoto světa, až i v tu slepotu, v níž jsme, že nemóžem rozumem již potuchlým a jako slepým poznánie jmieti toho, v němž by byla blahoslavenie naše, a když ráčil sě nad námi Hospodin ještě z své dobroty smilovati: také chtěl podlé své spravedlnosti tak zjednati k spasení nám cestu, abychom, chcem li sě k němu navrátiti, odtud počeli vstanúc jíti, jamž jsme vpadli. A když jsme mezi jiným naším hubenstvem upadli v slepotu rozumu potuchlého,
