Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<352353354355356357358359360>>>>>
Skrýt ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

[356]číslo strany tiskuv slovesích třídy V. 1ᵇ, na př. nč. -díleti, -mýšleti stč. -dielati, -mýšlati z -dêljati, -mysljati, – ve všech tvarech; –

v tvarech praesentních (kromě imperfekta) sloves třídy V. 2, na př. stč. praes. steľu, steľeš atd., impt. steľ(i), part. steľe, steľúc, ze stelj-.

Za bývalé troje ł, l, ľ má tedy historická čeština hlásky tyto jen dvě, a to stalo se tím, že bývalé střední l a měkké ľ splynuly v jedno. Splynutí toto pak tím nastalo, že znění ľ t. j. lj zaniklo a místo něho střední l se vyslovovalo.

Jest ještě otázka, jak dlouho ľ se drželo. Odpovědi dobýváme následující úvahou. Splynutí ľ s l, t. j. zaniknutí ľ v l, zajisté není od prvopočátku; neboť kdyby tak bylo, kdyby ľ ve vóľa hned od prvopočátku bylo znělo jako l ve chvála, tedy bylo by se vóľa-vóla dále změnilo ve vóła, jako se pův. chvála změnilo ve chváła, a měli bychom nč. vůla. Nastalo tedy splynutí ľ s l až někdy v době pozdější. Tu pak mohlo by se zdáti, že ľ trvalo ještě za přehlásky a, u v ě, i, tedy v době od stol. XII do poč. XIV, ano tuto přehlásku způsobilo; proti tomu je však připomenouti, že také netvrdé l, které na místo bývalého ľ bylo vstoupilo, mohlo míti moc přehlasovací. Ještě by se mohlo uvésti stč. psaní liu-, lyu-, na př. liud AlxM. 4, 11, lyud DalC. 18 atd. jako svědectví, že původní ľ se drželo až do XIV stol.; ale tu zase jest odpověděti, že jotace v slabikách měkkých s -u vzniká podružně, za starší dušu je později dušiu, a tak jest i psané liu-, lyu- vykládati. Když pak všecko shrneme a když také povážíme, že též srbština lužická a polština na dvojím l přestávají, totiž na ł a l, tedy nakloníme se zajisté k výkladu, že také v historické češtině jest jen ł a l, že tedy bývalé ľ měkké a l střední splynulo v jedno již v době předhistorické.

Dotvrzeno máme dvoje l v češtině doby minulé i také v době přítomné.

Pro dobu minulou máme dlouhou řadu svědectví, jimiž theoretikové i praktikové nás poučují, že vedle netvrdého l bývalo také pravidelné – t. j. v mezích svého pravidla oprávněné – tvrdé ł. Některá z nich zde se uvádějí.

Nejstarší bezpečné a spolu velmi zřetelné jest několikeré svědectví Husovo, jež zde pro důležitost věci úplně klademe. Hus učí článkovati l a ł () a praví: „Unde sciendum, quod l generatur apponendo linguam ad superius palatum sive dentes aequaliter tenendo, seu inferiores extra protendendo, vel e contra; sed generatur linguam in fine sub dentibus ponendo et superiores dentes ultra inferiores protendendo. Item sciendum, quod Graeci non habent l, sed , et vocatur apud eos lambda; e contrario vero Slovani (t. j. Slováci) non habent , sed l, unde more Teutonicorum dicunt milí pane, ubi nos dicimus milý pane. Ambae autem istae literae ponuntur circa vocales singulas tam in principio, quam in medio et in

X
 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 10 měsíci a 8 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).