[354]číslo strany tiskusllyssye List. Vrat. 1371, pllnu t., neprzall t., chtiell t. 1404, slibill t., byll t., prziekazell t. a j. (ll nejčastěji za ł); –
dílem s rozdílem měkkosti, a to dvojako:
jednak znamená se l (netvrdé) spřežkou li, ly, na př. zemdlyegy všickni údi AlxV. 1794 (jediný příklad v Alx.); mnozí modlie sě BrigF. 42; Poſliete impt. Koř. Dan. 13, 29; w kaplie Mand. 4ᵃ; v takéj chwalie Mill. 39ᵃ, weselie a milie adv. Křiž. 273 a j.; celie adv. Baw. 208, milie t. 56, w tielie t., w tom bidlie t. 213, we mdle sylie t. 56, dwie prostieradlie t. 208; naliezli gſme Perw. Otč. (list. českopolské XV–XVI stol.) 8, naliezen t. 10, lieſy t. 7, lieſuow t. 10, w lieſiech t. 10 a j., alie t. 8 a j., stalye a zachowalie t. 57 atd.; alye, dalyeko v tiscích slc. z r. 1752 a 1886 Pastrn. 7; – některý písař píše netvrdé l literou l̇, touž, která v pravopise Husově znamená tvrdé ł; tak ve VšehK. (1515) psáno naal̇ezem 46ᵇ, naal̇ezu t., prodl̇eewage 55ᵃ, przijl̇eżij 218ᵇ, l̇epſſieho 290ᵇ, rozdiel̇eneho 139ᵃ, myſſl̇enije 225ᵃ, kral̇e 91ᵃ, nediel̇e 99ᵃ, obvwatel̇ee 91ᵃ, naaſil̇ee 47ᵇ, podl̇ee praaw 258ᵇ, wedl̇ee wuol̇e 159ᵃ, daal̇e 289ᵃ atd.; naopak psáno tu ł zase z pravidla literou l, málo 3ᵇ, żaloba 30a, nebyla t., klaſti 237ᵃ, umluwa t. 119ᵇ atd., velmi zřídka a patrně jen omylem literou l̇, ċl̇owieka 89ᵃ, sml̇uwy 100ᵇ; jiný takový rkp jest KřižB. (z r. 1520), kdež psáno dal̇eko 78ᵃ, daal̇e 75ᵃ, wuol̇e 86ᵇ, chwijl̇e 93ᵃ, l̇eetho 92ᵇ, koſſil̇ku 93ᵃ, pl̇ṅiti 82a atd.; –
jednak znamená se ł (tvrdé) literou l̇ (l s tečkou) a l (= l švabachové s obloučkem nahoře v pravo, „zavřené“); literu l̇ uvedl Hus, z ní pak jest l v pravopise bratrském, v. § 8; na př. žena lál̇a mulier maledixit Hus. Orthogr. 180. l’aň Br. Job. 39, 1, l'yſý t. 4. Král. 2, 3. –
Rozvoj hlásek l, ł a ľ.
277. Původně bylo ve slovanštině jenom střední, neutrální l. Jako v kořenných slabikách nes- a nos-, rek- a rok- atp. je jen samohláska změněna (stupňována) a souhláska je stejná, tak bývalo také stejné l v leg- a log-, plet- a plot-, lenk- a lonk- atd.; rozdíl, který se tu později vidí v ležeti a obłoha, plésti a płot, léceti a łuk atd., jest tedy původu pozdějšího.
K střednímu l přibylo časem tvrdé ł a měkké ľ.
Tvrdé ł vyvinulo se assimilací, když ' následovaly samohlásky a, o, u, y, ą, ъ: v slabice la spodobilo se l- (střední) k -a a stalo se ła, a rovněž tak změnilo se lo, lu, ly, lą, lъ v ło, łu, ły, łą, łъ. Změna tato provedena jest v některých jazycích slovanských pravidelně, vznik její sahá do doby předhistorcké.
Měkké ľ vzniklo v době praslovanské, vesměs ze staršího lj, na př. vóľa z volja, poľe z po´jo, ľud z ljud- atd., v. § 237; v slovanštině historické je dílem zachováno, dílem splynulo se středním l.
![[354]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00366.jpg){kind=link}