Vztah l–ł ovšem přestal být korelací, přehodnotil se: ł se v této dvojici cítilo jako hláska příznaková (svědčí o tom i způsob psaní ł v Husově pravopise). V spisovném jazyce a v západních nářečích bvl po této stránce až do konce 16. stol. a možná i déle stejný stav jako v těch východomoravských nářečích, jež rozlišují dvojí l a zároveň i–y. – Měkkost si snad dosti dlouho zachovaly i měkké retnice, soudě podle památek 15. stol., jež měkkost označují (viz Gb. I, 412, 417, 421, 425, 442), avšak nikoli před e (o časném ztvrdnutí retnic před e svědčí lašská nářečí i pravopis památek, jež jinde měkkost retnic označují – srov. Gb. I, 417). V severovýchodočeských nářečích dá se předpokládat časné ztvrdnutí retnic ve všech postaveních, soudě podle ztráty jotace po retnicích (pet, bezet, mel atd.) i podle toho, že zde nejsou žádné stopy asynchronní palatalizace retnic (jsou zde jen tvary jako holoubata – viz o tom níže). Lze-li usuzovat podle stavu v lašských nářečích, ztvrdly před e poměrně brzy i sykavky (srov. Havránek, ČsVlast. 3, s. 142, 151).
To, že se dvojice l–ł vymkla z měkkostní korelace souhlásek při jejím zániku, mělo zase příčinu ve fonetické realizaci souhlásky ł: mezi l a ł byl mnohem větší rozdíl než mezi jinými párovými souhláskami, a proto se při zániku měkkostní souhláskové korelace depalatalizuje l v l střední, a nikoli v ł, takže fonetický rozdíl mezi oběma souhláskami trvá v poněkud jiné podobě dále. Při pozdější změně ł > l ve většině českých nářečí nebyl asi bez významu poměr souhlásek l–ł k dvojici r–ř: zatímco v druhé dvojici bylo příznakové ř (příznakem byl tupý sykavkový šum), bylo v dvojici l–ł příznakové ł. Změnou ł > 1 se tato nesouměrnost odstranila.
Podle názoru některých lingvistů (Trubeckoj, Jakobson – viz TCLP 4, 1931, 234 n.) je měkkostní korelace souhlásek příznačná pro jazyky tzv. eurasijského jazykového svazu; její ztráta v češtině by tedy znamenala, že se čeština od tohoto svazu odštěpila a přizpůsobila svému okolí, především svému nejbližšimu neslovanskému sousedu – němčině. Domníváme se, že vliv němčiny na zánik měkkostní korelace souhlásek opravdu nelze vyloučit (srov. i mínění Husovo o německém vlivu na zanedbávání dvojí výslovnosti l a i/y).
2. Přehlásky 14. století
a) Přehláska 'u > i
Ke Gebauerovu obrazu této změny dodalo další bádání zase jen některé podrobnosti, především v chronologickém určení jejího postupu; doklady psaní iu našel Bergmann v nejstarších listinách již v polovině 12. stol. (viz pozn. k 270/15 zd.). Zato velmi podstatně se změnil výklad této fonologické změny.
Již Šachmatov (Otčet 78 n.) vyslovil názor, že výslovnost zachycená v památkách grafikou iu, yu není diftong iu, jak se domníval Gebauer, nýbrž labializovaná přední samohláska ü (tento výklad připouští i Trávníček, HistMl. 86). Oporu pro svou interpretaci vidí
