Proti českému zg-žď, jež jest v právě ukázaném miezga-mieždě, rózga,-róždě, je slc. zg-zď: rázga dat. lok. razde (vysl. -zďe), miazga-miazde Hatt. Mluv. 153. Na pohled zdá se tu býti zď starožitnější nežli žď, v skutku je však zď původu novějšího; analogie s sk-šč, na př. dska dat. lok. stč. dščě, a doklady stč. mieždě atp. svědčí, že slc. zď není z prvotného zz, nýbrž že se vyvinulo podružně: k striga je dat. lok. stridze, podle toho utvořeno také rázga-razdze a z toho razďe atd.; zď vstoupilo tu tedy na místo staršího žď rovněž tak, jako sc, sť vstoupilo na místo staršího šč, šť v sg. dat. lok. desce dial. desťe (slc., místy) za stč. dščě, dště, srov. § 423.
2. Skupení zz je skoro = zdz. Je v něm tedy skupena souhláska sykavá se zubnou a opět sykavou, a ze skupení takového vynechává se sykavý člen poslední: zz = zdz mění se v zd (zď), podobné jako sc = sts se mění v st (sť), v. § 423 a j. Příklady tomu jsou právě uvedené slc. dat. lok. rázde, miazde: k nom. striga je dat. lok. slc. stridze, má tedy býti k nom. rázga, miazga dat. a lok. rázdze, miazdze, ale změnou právě vyloženou je z toho rázde, miazde.
Assibilaty dialektické ć, dź.
432. Hlásky tyto jsou dialektické střídnice za náležité ť, ď; na př. ćicho BartD. 106 (laš.) m. ťicho, dźedźina t. m. dědina vyslov. ďeďina. Jsou to tedy hlásky a střídnice shodné s pol. ć a dź: české ťicho, dědina vysl. ďeďina = dial. ćicho, dźedźina = pol. cicho vysl. ćicho, dziedzina vysl. dźedźina.
Nyní jsou hlásky tyto v nářečích některých východních, zejména lašském, hrozenkovském a místy na Slovensku; v době staré byly rozšířeny více, v. §§ 308 a 321.
O znění jejich v. v § 396, 7. Tam jest i pověděno, že výslovnost se kolísá: někde vyslovuje se ć, dź s příhlasem jotovým = ci, dzi, jinde šeplavě způsobem polským, jinde měkce ale nešeplavě, a krom toho vyslovuje se někde c, dz, tedy cicho, dzedzina, a jinde č, dž, tedy čicho, džedžina. Zvláště tedy kolísání: ć, dź – c, dz – č, dž. Hledě k základnímu ť, ď myslím, že střídnice původní tu jsou ć, dź, a z těch že se pak vyvinulo dále jednak c, dz, jednak č, dž.
V textech starých, kde se tyto střídnice vyskytují, píší se cz a dz; na př. dzyecze Boh. 42, wyedzyeczi dial. Boh. 337 atd.
Z dialektického měnění ť, ď v ć, dź vzniká pak zvratnou analogií měnění ć, dź v ť, ď. Místo tin (stín), choditi říká se lašsky ćin, chodźic atd.; povědomí, že je tu ć a dź místoť ť a ď, proniká; z toho vzniká domnění,
