[359]číslo strany tiskuNa Slovensku jest tvrdé ł a vedle něho dílem měkké ľ, dílem střední l; rozdíl mezi ľ a l je však opět jen podružný, oboje jest jen různé vyslovování netvrdého l. Měkké ľ je v nářečí spisovném (turčanském) a je za býv. měkké ľ i střední l; střední l je v nář. liptovském, též za býv. ľ i l. V pravopise nářečí spisovného znamená se ľ na konci slova, před souhláskou a před samohláskou širokou; před e a i neznamená se, psané le a li je vždv měkké, psané la, lo, lu, ly a koncové -l tvrdé. Tvrdé ł se mění místy v u, v. doleji.
280. Z §§ předcházejících (277 – 279) vyplývá o rozvoji hlásek l, ł, ľ následující úhrn: původně bylo jen l střední; k němu přibylo měkké ľ již v době psl., vzniklé z původního lj, a přibylo v době předhistorické tvrdé ł, vzniklé v slabikách la, lo, lu, ly, lą, lъ; časem splývá ľ a l a čeština historická má jen ł tvrdé a l netvrdé; l netvrdé má snad i moc přehlasovací a patří do druhu souhlásek měkkých, třeba že nezní jako ľ; dalším během času splývá také tvrdé ł s netvrdým l, a jest pak jen jedno l, netvrdé; ok. r. 1400 je v nářečí Husovu tvrdé ł, a v nářečí pražském (středočeském) je touž dobou jen jedno l (netvrdé, střední); věta, která by byla měla zníti „słyšěli jste vóli mú“ (s ł, l a ľ) zněla v nářečí Husovu „słyšeli jste vóli mú“ (jen ł a l), a v nářečí pražském „slyšeli jste vóli mú“ (jen l); úpadek během času pokračuje, zvláště v Čechách; z textů vzniklých tu v době té málokterý má ł a l, v knihách tištěných, které ł a l mají, je místo pravidla zmatek, a kde pravidla šetřeno, může to býti přičiněním korrektorův; za Nudožerského (1603) bylo ł v Čechách většinou – „maiori ex parte – již zaniklo, Doležal (1746) ho nezná, a v době nynější jsou po něm stopy pranepatrné ; výklady, jež theoretikové (Pelzel, Tham) na sklonku předešlého a na začátku nynějšího století o ł podávají, nejsou ovšem svědectvím, že by ł tehdáž ještě bylo v Čechách žilo; úpadek šel od západu k východu a zasáhl také Moravu; ale tu pronikl jen v nářečí západním, Šemb. 40; v ostatních nářečích moravských jakož i v Slezsku a na Slovensku udrželo se ł (nebo jeho střídnice u, v, obalením) dosud a vyskytuje se tu pravidelně na místech náležitých.
Nářečí, která dvojí l zachovala, neliší je všude stejně. Tvrdé ł má někde znění více, někde méně „drsné a temné“ (srov. Btch. 415), t. j. hrdelné, někde pak až retné (= u, v, v. obalování § 283), a netvrdé zní zase jinde až měkce (= ľ). Na př. v nářečí záhorském buato m. błáto, šeu m. šeł atd. BartD. 28, a v nářečí dolnobečevském poľe, vok. Pavľe, oľé (olej) Btch. 414 a 417, v hrozenk. chljéb, mljéko BartD. 40, z plěnky na plěku Suš. 457, slc. soľ, dalyeko Pastrn. 7 (z tisku r. 1752), alye t. (1886). Jaký tu v případech jednotlivých bývá vzájemný poměr mezi zněním ł a l, není v popisích dialektů dostatečně konstatováno; v nářečích lužicko-srbských zní l měkce (= lj) v krajích, kde tvrdé ł zůstává, a zní l středně (bez jotového příhlasu), kde ł se vyslovuje retně (= u, v) Mucke 168,
![[359]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00371.jpg){kind=link}