Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<352353354355356357358359360>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

v slovesích třídy V. 1ᵇ, na př. nč. -díleti, -mýšleti stč. -dielati, -mýšlati z -dêljati, -mysljati, – ve všech tvarech; –

v tvarech praesentních (kromě imperfekta) sloves třídy V. 2, na př. stč. praes. steľu, steľeš atd., impt. steľ(i), part. steľe, steľúc, ze stelj-.

Za bývalé troje ł, l, ľ má tedy historická čeština hlásky tyto jen dvě, a to stalo se tím, že bývalé střední l a měkké ľ splynuly v jedno. Splynutí toto pak tím nastalo, že znění ľ t. j. lj zaniklo a místo něho střední l se vyslovovalo.

Jest ještě otázka, jak dlouho ľ se drželo. Odpovědi dobýváme následující úvahou. Splynutí ľ s l, t. j. zaniknutí ľ v l, zajisté není od prvopočátku; neboť kdyby tak bylo, kdyby ľ ve vóľa hned od prvopočátku bylo znělo jako l ve chvála, tedy bylo by se vóľa-vóla dále změnilo ve vóła, jako se pův. chvála změnilo ve chváła, a měli bychom nč. vůla. Nastalo tedy splynutí ľ s l až někdy v době pozdější. Tu pak mohlo by se zdáti, že ľ trvalo ještě za přehlásky a, u v ě, i, tedy v době od stol. XII do poč. XIV, ano tuto přehlásku způsobilo; proti tomu je však připomenouti, že také netvrdé l, které na místo bývalého ľ bylo vstoupilo, mohlo míti moc přehlasovací. Ještě by se mohlo uvésti stč. psaní liu-, lyu-, na př. liud AlxM. 4, 11, lyud DalC. 18 atd. jako svědectví, že původní ľ se drželo až do XIV stol.; ale tu zase jest odpověděti, že jotace v slabikách měkkých s -u vzniká podružně, za starší dušu je později dušiu, a tak jest i psané liu-, lyu- vykládati. Když pak všecko shrneme a když také povážíme, že též srbština lužická a polština na dvojím l přestávají, totiž na ł a l, tedy nakloníme se zajisté k výkladu, že také v historické češtině jest jen ł a l, že tedy bývalé ľ měkké a l střední splynulo v jedno již v době předhistorické.

Dotvrzeno máme dvoje l v češtině doby minulé i také v době přítomné.

Pro dobu minulou máme dlouhou řadu svědectví, jimiž theoretikové i praktikové nás poučují, že vedle netvrdého l bývalo také pravidelné – t. j. v mezích svého pravidla oprávněné – tvrdé ł. Některá z nich zde se uvádějí.

Nejstarší bezpečné a spolu velmi zřetelné jest několikeré svědectví Husovo, jež zde pro důležitost věci úplně klademe. Hus učí článkovati l a ł () a praví: „Unde sciendum, quod l generatur apponendo linguam ad superius palatum sive dentes aequaliter tenendo, seu inferiores extra protendendo, vel e contra; sed generatur linguam in fine sub dentibus ponendo et superiores dentes ultra inferiores protendendo. Item sciendum, quod Graeci non habent l, sed , et vocatur apud eos lambda; e contrario vero Slovani (t. j. Slováci) non habent , sed l, unde more Teutonicorum dicunt milí pane, ubi nos dicimus milý pane. Ambae autem istae literae ponuntur circa vocales singulas tam in principio, quam in medio et in

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 8 měsíci a 21 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).