8. Z -ht v stč. sg. nom. paznot ApatFr. 131ᵃ, plur. paznoty weprzowe t. 91ᵃ m. paznoht-.
9. Z hd: v tedy, onedy z tehdy, onehdy Us., bodejť Us. z bóh-daj, – v dial. dopak, depak atp. z dial. hdo- (m. gdo, kdo) atd.
10. Z hv-: v stč. lawiczku lagunculam Pror. Isa. 10, 33 m. lahvičku, lawiczi vína Lit. I. Reg. 16, 20, lauicżi vody utrem aquse Ol. Gen. 21, 14, – v dial. vězda m. hvězda, vízdat m. hvízdati chod. 50, Kotsm. 15, Btch. 436, BartD. 50 (dol.) a j., koróvička Btch. 436 m. korúhvička
11. Z hm- v možditi m. hmožditi, srbch. gmežditi kneten, z gmozg-Mikl. Etym. Wtb. 67 (Mikl. t. 207 spojuje možditi se stsl. mъžditi debilitare z mъzg-: neprávem, z mъzgi- bylo by č. mždíti); – z mh v ob. zamouřit oči m. zamhouřiti.
12. Z hn, hn v ob. rožnout m. rozežhnouti, Ounošt m. Unhošť.
13. Ze zh, žh, v míza ze stč. miezha; – zezule proti stč. pravidelnému žezhule, zezhule MVerb., Hod. 85ᵃ a j.; – žáha slc. záha ze stč. zháha a žháha (strany z-ž srov. § 416).
E) Souhlásky s, z, c, ȥ (dz) a jejich proměny.
394. Sykavky jsou několikeré a vyvíjely se, jak ukazuje následující přehled.
a) V dobė praslovanské byly sykavky prosté s, z, a assibilaty (assibilované zubnice) c, ȥ (dz); v assibilitě ȥ oslabuje se a časem úplně mizí člen první (zubné d-), a je pak za ni z.
Sykavky prosté: na př. psl. lêsъ, vozъ; srov. § 248.
Assibilaty c, ȥ (nebo z vzniklé ze ȥ) byly obměny hrdelnic k, g, způsobené sousedními hláskami měkkými; na př. psl. vênьcь z voi̭nik-, kъnęȥь (n. kъnęzь) z kъnęg-, dat. lok. rącê, noȥê (n. nozě) z rąk-, nog-, v. § 247.
Hlásky tyto dochovaly se také do češtiny, a máme tedy z doby praslovanské:
prosté s, z, na př. les psl. lêsъ, vóz psl. vozъ;
a assibilované c, ȥ; místo ȥ je záhy a z pravidla z; na př. věnec psl. vênьcь, kněz psl. kъnęȥь (n. kъnęzь), dat. lok. rucě nč. ruce psl. rącê, nozě nč. noze psl. noȥê (n. nozê). –
Sykavky prosté s, z jsou tvrdé.
Assibilaty c, ȥ, jakož i z vzniklé zeȥ, jsou měkké. Ukazuje k tomu jejich původ, a hlavně je toho svědectvím přehlasovací moc, která se při hláskách těchto jeví v češtině. O přehlásce vůbec a zvláště o přehlásce české -a, -u v -ě, -i víme, že se děje jenom v slabikách měkkých, na př. gen. oráča-oráčě dat. oráču-oráči atp.; nalézáme ji také v slabikách sem
