jednostejného r̥, l̥, m̥, n̥ dlužno předpokládati r atd. se samohláskou vzniklou oslabením z e. Naznačme ji literou ě. Toto ě bylo na témže místě, kde bylo předtím e; z koř. vert-, men- bylo tedy *věrt-, *měn-, a z toho slovanské vьrt-, mьn-, kdežto před slovanským grьm-, nьz- předcházelo *grěm-, něz- (z něģ-). Skutečná liquida a nasalis sonans, kde jaká jest, vyvinula se později.
II. Samohlásky praslovanské a jejich střídnice české.
24. Samohlásky praslovanské jsou:
a, e, i, o, u, y; ê; ą, ę; ъ, ь.
Z nich byly – podle svého původu a podle kvantity staré – a, i, u, y, ê, ą, ę samohlásky dlouhé, ostatní krátké.
Z čeho tyto samohlásky vznikly nebo jakých hlásek starších a původních jsou střídnicemi, bylo vyloženo ve výkladech přecházejících; k tomu jest ještě ukázati, jaké proměny se s nimi staly v době předčeské a jaké střídnice za ně má čeština.
Praslovanské a.
25. Je střídnicí:
1. Za pův. ā. Na př. stsl. srbch. sln. mati, rus. mati, matь, č. máti, pol. mać…, tedy psl. mati, pův. mātē; – žena, pův. genā. – Srov. § 20.
2. Za pův. ō. Na př. stsl. dati č. dáti…, pův. dō-; – stsl. dъva č. dva…, pův. duṷō. – Srov. § 18.
3. Za starší ē po souhláskách podnebných, v. § 16 a 26. Na př. stsl. jazъ stč. jáz, já… z jēzъ, – stsl. požagati č. žáhati… ze žēg-, – stsl. impt. tešate z *tesjēte (= konjunktiv jako λύητε, Oblak, Jag. Arch. 10, 148).
Psl. a vzniká zdloužením z o; v. § 33.
26. Psl. a zachovalo se také do češtiny: za psl. a je v č. opět a (v slabikách dlouhých á), změny, které se tu staly, vznikly a vyvinuly se až na půdě české.
Případy, kde české a (á) je = psl. a, jsou:
a) V nitru slov a mimo koncovky tvarův ohnutých. Sem
patří:
hojné slabiky kořenné, na př. dáti stsl. dati, státi stanu stsl. stati, pásti stsl. pasti, padnouti stsl. padnąti, -nášeti stsl. našati, rána stsl. rana, čas, jáma, jaro, jasný, žasnouti, stč. jagňa, jašut-, javo, jázva, náš atd. (úplný výčet kořenů těchto je v dokladech stsl. u Mikl. I3 104–108); –
