ji máme v slabikách těchto ve všech, a že v češtině historické čla-, žla-, šla- m. čle- atd. během času se množí, shodneme se trvám s výkladem, že v češtině (dílem i jihoslovanštině, srov. stsl. članъ, srbch. član) je náklonnost a vyvíjí se pravidlo, měniti v řečených slabikách -le- v -la-, že tedy článek je ze člének, žláza ze žléza atd. –
S tím se vším srov. změnu e-a v § 131.
Jiné zmény dvojhlásky ě.
158. 1. Za spisovné hleděl je dial. hleďuł BartD. 103 (lašské, fem. hleděla atd.); tu je však vlastné zménéno -ił v -uł, v. § 167
2. O Jaroměř-Jaromír atp. v. § 169, – o sčěvík nč. šťovík § 133.
ě (e) se odsouvá.
159. 1. V impt. du. nesva, nesta, pl. nesme, neste atp., m. nesěva, nesěta, nesěm, nesěte. Podnět k tomu je v impt. sg. nes', který má též samohlásku odsutu, srov. Athen. VII, 184. V tiskněte atp. -ě zachováno, poněvadž ho výslovnost potřebovala. Kde potřeba tato nebránila, tu všude odsouváno již v stč.; příklady jako buděm, vrzěm, boha-dle pilni budyem Štít. uč. 137ᵃ, wrrziem ſie o ni (o sukni) Hrad. 89ᵇ, m. nč. buďme, vrzme, jsou velmi vzácné
2. Ve mnohých nom. sg. vzorů dušě a panošě. Na př. báň m. báně, a podobně dél (délka), hráz, kadeř, kratochvíl, mez, mříž, -myšl (Litomyšl atp.), nesnáz, oj, panoš, poušť, rez, rohož, správec, stráž, souš, šíj, tíž, tloušť, tvrz, úlehl, věž, vrš, výš, zář, zem a j. Tak i dol.-beč. hráz, mez Btch. 420 (hráza, meza t. a hráza, meza, nesnáza, stráža, veža, kleca atp. BartD. 11 zlin. jsou novotvary). Více o tom v. v tvarosloví při vzoru dušě a panoše. V týchže slovích bývá i sg. akk. bez -i. Podnětem odsouváni je tu analogie vzoru kost, je to tedy změna vlastné tvarová, srov. Athen. l. c.
3. V zas, přec, zvlášť, práv – na svém praw stole KlemP. 3, práw jako Sodoma Ben. Deut. 29, 23 –, krom, skrz – ſkrz zemi Br. Ezech. 14, 17, ſkrze oheň t. 16, 21 –, m. zasě, přěd-sě zvláščě, právě, kromě, skrzě. Slovce tato klesají z významu reálního do formálního, tím vypadají ze svých kategorií (zapomíná se při nich, že zasě je za+akk. sě, atd.) a propadají změně hláskové mimořádné, ztrátě koncové samohlásky ě. (e).
4. Tak odsulo se také -ě- ve výrazu náds-te m. na-desěte. na př. jedenáct z jeden-na desěte atp.; tu odsuto zároveň -e- ze slabiky -des-. Doklady v. nahoře v § 136, 1.
5. Krom toho odsuto ě (e) z lep stsl. lêpъ, gen. lepu atd, a stč. často lpu atd., vlivem hojných slov s -e- pohybným; na př. složení lpu Háj. herb. 236ᵇ. instr. lpem BrigF. 31, tiem lpem HusPost. 220ᵃ, lpem Comest.
