Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<356357358359360361362363364>>>>>
Skrýt ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

[360]číslo strany tiskua stejný vzájemný poměr je dosvědčen v některých nářečích českých, zejména v dolnobečevském a ve spisovném slc., a je bezpochyby také jinde.

Jde ještě o to, jak chceme ł a l psáti. V dokladech píšeme tak, jak je psáno v pramenech. Na př. ł: l̇ál̇a maledixit HusOrth. 180, łaň Br. Job. 39, 1 atd.; l: adverb. celie Baw. 208, v takéž chwalie Mill. 39ᵃ, lok. na koľe Btch. 416, vok. Pavľe t. 417, oceľ t. 416, spasiteľ t., slc. soľ, spasiteľ atd. Jde však o psaní, když uvozujeme příklady grammatické v transkripci. Tu mohl by se rozdíl theoretický mezi ł a l provésti důsledně snad také v praxi. Ale nebyla by to věc snadná, neboť od pravidelného ł a l vyvinuly se některé odchylky, které v mezích svých jsou zase pravidelné a o kterých nemáme svědectví dostatečných pro dobu staročeskou. A dále, důsledným provedením theoretického ł a l vložili bychom do jazyka vůbec, co v něm bylo jen dialekticky. Na př. v nářečí Husovu bylo chváła a chváliti, chválen (s rozdílným ł a l), ale v nářečí středočeském bylo chvála a chváliti, chválen (se stejným l), a zajisté valná většina památek českých pochází z nářečí, ve kterých rozdílu mezi ł a l již nebylo; kdybychom psali paradigmaticky chváła a chváliti, chválen atd., přičítali bychom pravidlu, které v jazyku vládlo jen částečně, platnost všeobecnou. Proto volíme ten způsob psaní, že znamenáme ł a ľ jen tam, kde jde o to, aby se bývalá tvrdost nebo měkkost vytkla a aby na ni bylo upozorněno, jinde na samém l přestávajíce. –

Stran transkripce ještě také připomínáme, že místo prȧmenného l̇ a l volíme – z příčiny typografické – literu ł, a upozorňujeme, že ľ v transkripci je stejné nebo asi stejné s dialektickým ľ zněním, ale nikoli původem, na př. psl. poľe (z polje) a dolnobeč. vok. Pavľe (z -le).

ł, l v bibli Kralické.

Ve spisích bratrských a zejména v bibli Kralické, tištěné 1579 – 1593, provedeno jest rozdílné ł a l nejpravidelněji. Pravidlo, jež se tu jeví, můžeme bráti celkem za pravidlo o českém tvrdém ł a netvrdém l vůbec. Je to pravidlo následující:

1) Za původní la je české ła. Na př błáto 2. Král. 22, 43, hład Deut. 8, 3, hłas Gen. 27, 22, ohłaſſugj Deut. 30, 18, hławu Luk. 20, 17, kłam Sir. 4, 30, kłáſti Mat. 18, 23, kłaſy Lev. 2, 14, łaň Job. 39, 1, łáſka Mat. 24, 12, mładý Žalm 29, 6, płakati Lev. 9, 6, płat Mat. 17, 24, ſłáwa Lev. 9, 6, włádnauti Lev. 20, 24, złato Žalm. 19, 11; kołář Sir. 38, 30, chwáła Řím. 2, 29, modłám Lev. 19, 4, w ſſkołách Luk. 4, 15; była Jos. 20, 9; atd. – V dokladech ſſlapati Sir. 9, 3, naſſlapuges Job. 13, 27, poſſlapáwali Job. 13, 27, žlábkowé Sir. 24, 33 atp. není odchylka, poněvadž č. šlap- je ze slêp- a žlab- ze žlêb-.

Za pův. laj jest ovšem łej. Na př. łeyna Tob. 2, 10, s łeyny Ex. 29, 14 atd.

[361]číslo strany tisku2)

X
 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 11 měsíci a 8 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).