4. Denazalizace nosových samohlásek
Východiskem českých střídnic byla výslovnost nosovek ǫ (resp. ų), ą. O české střídnici u za ǫ (rǫka > ruka) nebylo sporu, jisté potíže však byly s rekonstrukcí původního znění střídnice za ę. Trávníček navazuje na Jagićův předpoklad (AfSlPh. 16, 509 n.) a přesvědčivě ukazuje, že čeština, stejně jako dnes středoslovenská nářečí, měla za ę střídnici ä, tedy pętь > pät' atd. (Trávníček, Střídnice). Gebauerův názor, že za ę měla čeština střídnici ia, považuje se dnes všeobecně za překonaný.
Jeho hlavní argument pro prejotaci, že totiž slabiky s ę mají často měkkost, např. štěňata, říbjata (I, 51), padá z důvodů, které jsme vyložili výše (všechny souhlásky byly před ę změkčeny již v psl.). V nářečních dokladech typu říbjata není j zbytkem prejotace ia, nýbrž vzniklo z měkké labiály, slovenské ia vzniklo z ä středoslovenskou diftongizací v dlouhých slabikách. Předpoklad, že v střední slovenštině vývoj postupoval od ia přes iea k ea, ä (Gb. I, 52), je dnes neudržitelný.
Způsob, jak se toto ä začlenilo do samohláskové soustavy, vykládá se v nové fonologické literatuře různě. Obvyklý je názor, že toto ä v češtině splynulo s přední variantou samohlásky a po měkkých souhláskách a spolu s ní se pak vyvíjelo dále; zastánci tohoto názoru se odvolávají na průběh přehlásky ä (a) > ě, při níž se ä i a většinou vyvíjelo stejně (viz např. TCLP 2, 52). Autor tohoto doslovu se pokusil v navázání na pojetí Trubeckého (Slavia, 6, 661 n., Linguistica Slovaca 1–2, 299 n.) ukázat, že ä bylo v češtině samostatným fonémem, odlišným od a po měkkých souhláskách (Komárek, ZfSl. 1/4, 1956, 18 n.); jeho pojetí potvrzuje E. Pauliny rozborem glos Jagićových a Paterových (Slavia 28, 1959, 20–28). Foném ä zaujal v systému místo psl. ě, jež se – asi pod tlakem postupující změny ę > ä – zúžilo a posléze diftongizovalo (Komárek, AUPO – Philologica 1, 1960, 40).
5. Vývoj kvantity a přízvuku
Stránky, kde Gebauer pojednává o vývoji přízvuku a zejména kvantity (I, 572 n.), přivádějí nás k samým počátkům vědeckého zkoumání českého akcentologického vývoje. Mezi Gebauerem a dneškem leží v tomto oboru obrovská práce, kterou vykonalo několik slavistických a bohemistických generací, počínaje Fortunatovem, Leskienem a Jagićem. Je možno bez nadsázky říci, že téměř vše, co víme dnes o vývoji české kvantity, pochází z období po vydání prvního svazku Gebauerovy Historické mluvnice. Chtít za těchto okolností doplňovat výklad Gebauerův by znamenalo napsat monografii o vývoji české kvantity a přízvuku a podat genezi dnešních názorů. To by však daleko přesahovalo úkol tohoto doslovu. Omezíme se proto na zcela stručnou charakteristiku stanoviska Gebauerova a na výčet nejdůležitějších etap ve vývoji vědeckého zkoumání těchto otázek.
