Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<354355356357358359360361362>>>>>
Skrýt ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

po[358]číslo strany tiskuznamenal, že Bohemi maiori ex parte ł non habent; ut illi (t. Slavi, Slováci) r durum ubique sonant, ita isti l molle. – V Harantově Putování (1608) jest ł a l. – Drachovský (1660) rozeznává v textě l a ł, ačkoli má v tom dosti chyb, na př. kaudeł 20, huł 20, ſpaſyteł 42, kazateł 42 oſel 42 atd.; theoreticky pak soudí o rozdílu l a ł, že je to satis superstitiosa observatio (str. 153). – Šteyer v Žáčku (1668) učí na str. 7 – 13 podle bible Kral., kdy se má psáti l („otevřeně“) a ł („zavřené"). – Rosa (1672) rozeznává theoreticky ł a l, ale píše namnoze nedůsledně, na př. sůł, oceł 50, kráł, kráłe 81, słowka i slowka 395 atd., jenom v slabikách li a ły je bezpečen. – Dolež. (1746) str. 3 poznamenává že Slováci liší ł a l, Čechové nikoli. – Tomsa (Sprachl. 1782) učí, že l v li zní mírněji než v ly str. 9, a poznamenává na str. 25, že rozdílného l (otevřeného) a ł (zavřeného) není potřebí. – Pelzel (1798) má však rozdíl ten proveden pečlivě a důsledně. – Nejedlý (1304, str. 18 a j.) zmiňuje se o bývalém rozdílu mezi l a ł, ale dokládá, že ho již není. – Památné příběhy hraběte Beňovského (1808), napsané Slovákem Čerňanským, jsou podle Šembery (Lit.2 112) poslední česká kniha s l a ł. – Dobr.1 (1809) píše ł, jen když chce rozdíl vytknouti, na př. złý duch a zlí duchové str. 272 atd., srov. též t. 5; Dobr.2 (1819) má jen l. – Tham (Neueste Methode 1811, str. 14 – 20) obšírně učí rozeznávati l a ł. – Spisy pozdější přestávají na jediném l. –

To jsou svědectví některá stran tvrdého ł a netvrdého l v době minulé. V době přítomné má se věc, jak následuje.

V jazyku spisovném jest jednostejné l; ł a l splynuly v jedno, tvrdé ł totiž zaniklo a nahradilo se netvrdým l.

V nářečích obecných jsou tu důležité rozdíly.

V Čechách je pravidlem jen l. Bývalé tvrdé ł zaniklo až na nepatrné zbytky. V Podkrkonoší říká se totiž místy chłap, ČČMus. 1864, 52, volał (sic) Šemb. 31; v nářečí chodském jest ł v bul (byl), a zní tu tvrději také l slabikotvorné než souhláskové, chod. 33 a 44; v nářečí doudlebském je šeu, dau, viděu atp. Kotsm. 20, což ukazuje k staršímu šeł, dał, viděł atp.; v nářečí severovýchodním praví se vrdlouhat, naužici, spoutnout, což předpokládá býv. v-hrdło-łháti, na-łžici. spohłtnouti. Všude jinde v Čechách ł zaniklo a nahrazeno jest netvrdým l. Působením pak nářečí českých (západních) proniklo jednostejné, netvrdé l také v češtině spisovné.

Na Moravě a v Slezsku. Tu jen nářečí západomoravské má jednostejné, střední l, jako je pravidlem v Čechách. Všude jinde rozeznává se l dvoje; na př. uheł angulus a uhel carbo BartD. 6 (zlin.), łež mendacium a impt. lež t., łat (láti) a lať (líti) t. 98 (lašsk.) atd. Za ł bývá místy u (daua m. dała), a za l bývá ľ (vok. orľe m. orle); to však jsou rozdíly podružné, srov. § následující.

X
 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 10 měsíci a 6 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).