Oddíl první. – Samohlásky.
I. Původní samohlásky indoevropské a střídnice jejich slovanské
10. Původní indoevropské samohlásky jsou:
i, ī, u, ū, e, ē, o, ō, a, ā, ə (asi = ä).
Samohlásky i, u, když jsou členy vedlejšími ve spojení dvojhláskovém – na př. v ei, au… –, mají znění jiné, než když jsou samohláskami samostatnými. Toto znění jiné znamená se literami i a u, a rozumí se literou i̭ hláska znící mezi i a j (jako na př. v česk. dej vysl. dei, běl vysl. bi̭el; hláska i̭ je tu jiná než i v bil a j v pojedu), – literou pak u rozumí se hláska znící mezi u a v (jako na př. v česk. loṷčiti proti po-u-čiti, v lat. lingṷam proti arguam).
Někteří předpokládají za samohlásky původní také:
r̥, l̥ t. j. r a l samohlasné, slabikotvorné, liquida sonans, a
m̥, n̥ t. j. m a n samohlasné, slabikotvorné, nasalis sonans; ale spíše se podobá, že za to byly souhlásky r, l, m, n s průvodnou slabou samohláskou, o čemž viz doleji § 23. –
Jest ukázati, které jsou slovanské – praslovanské – střídnice samohlásek indoevropských původních.
Původní i.
11. Za pův. i je psl. ь. Na př. *lip- v skr. limpati maže, ř. λίπος tuk…, psl. lьp-, stsl. lьpêti č. lpěti; – *ovi- v skr. avi-, ř. ὄϝις, oἰς, lat. ovis …, psl. ovь-, stsl. ovьca č. ovce; – *tri- v skr. trišu (pl. lok.),
