formuluje jakkoli, např. jako tendence k vzestupné sonornosti slabiky – srov. N. van Wijk, op. cit., § 9–15). Tento zákon platil také uvnitř slova, a to i v takových případech, kdy Gebauer ještě mylně předpokládá psl. slabiky zavřené; tedy např. slovo sęknǫti mělo slabičné členění sę-knǫ-ti (jinak soudí Gebauer, I, 551). Zákon otevřených slabik je podle pozdějšího názoru společným jmenovatelem řady psl. hláskových změn, především zániku koncových souhlásek, monoftongizace klesavých diftongů, metateze likvid a vzniku nosových samohlásek a snad i slabikotvorných likvid.
b) Moderní fonologie formulovala jako další zákon v stavbě psl. slabiky tzv. zákon slabičného měkkostního synharmonismu, spočívající v tom, že psl. slabika byla celá buď měkká, nebo tvrdá. V slabikách, jejichž hlásky se lišily měkkostí, dosahovalo se toho asimilací uvnitř slabiky, a to tak, že měkkostně příznakový člen spojení K + V (tj. měkká souhláska nebo přední samohláska) působil na člen měkkostně bezpříznakový (tj. na tvrdou souhlásku nebo zadní samohlásku); tak např. spojení č + u, č + a se vyslovovalo s přední variantou u, a, spojení t + i, ě, e, ę, ь se změkčeným t'. Změkčené podoby tvrdých souhlásek a přední obměny zadních samohlásek měly v tomto období jen povahu kombinatorních (závislých) variant, ale projevily se velmi významně v dalším vývoji. – Fonologická teorie psl. měkkostního synharmonismu navazuje na výsledky starší slavistické generace, především A. A. Šachmatova.
Názor, že psl. přední samohlásky, počítaje v to i ь, e, měly na předcházející souhlásky měkčící vliv, byl formulován již Jagićem (AfSlPh. 16, 520) a Šachmatovem (Otčet 50). Jagić liší celkem 3 stupně měkkosti – před předními samohláskami je stupeň „střední“; Šachmatov označuje souhlásky před e, ь, i, ě, ę jako „poloměkké“. V novější literatuře se již o měkčícím vlivu psl. předních vokálů na tvrdé souhlásky vůbec nepochybuje (srov. Trávníček, HistMl. 195 n., Hujer, ČsVlast. 3, s. 34 n. aj.). Novější jazykověda dochází tu tedy všeobecně k závěrům podstatně jiným než Gebauer, podle něhož se souhlásky měkčily pouze před i a samohláskami „prejotovanými“ (Gb. I, 382 n. aj.), před ь, e však nikoli. Tato změna pojetí má významné důsledky pro naši dnešní představu o českém konsonantickém systému v období po zániku jerů.
2. Stahování a jerové změny
Obraz stahování, jak jej podává Gebauer (I, 554 n.), změnil se jen v jednotlivostech. Sám Gebauer omezil později (III/1, 579) platnost svého mylného předpokladu, že na stahování měl vliv přízvuk. Dnes také obyčejně nepředpokládáme, že konečným výsledkem stahování
