vêt-si), jad-si; – aor. stsl. basъ, z *bhōd-som; – aor. stsl. grêsъ, z grēbsom; – osa č. vos, vosa, lit. vapsa; – męso č. maso z *menso; – pl. lok. -asъ m. -an sъ, jako stč. Polás (z kmene poljan-). V aor. stsl. pęchъ, jachъ, č. pěch, jěch edi, vzniklo ch analogií podle dachъ atd.; tvary vlastní s -sъ jsou v stsl. pęsъ, jasъ. –
2. Původní z předpokládá se ve skupinách z + media. Na př. podle got. mizdō, ř. μισϑός atd. předpokládati lze pův. mizdh-, atd. Toto pak pův. z dochovalo se také do psl.: mьzda.
Pův. j.
242. S j splynulo také i̭, pokud nezaniklo v střídnici, vzniklé z ci̭ atp. Z obého pak jest v psl. opět j; na př. v jьgo stsl. igo č. jho, vedle skr. jugam, lat. iugum, skr. ζυγόν, – pl. nom. gostъje č. hosté, vedle skr. kavajas, pův. -ejes, atd.
II. Souhlásky praslovanské a jejich proměny v době předčeské *).
243. Souhlásky praslovanské byly původně: plynné r, l, n; zubné t, d; retné p, b, v, m; hrdelné k, g, ch ; sykavé s, z; a podnebné j.
Souhlásky tyto byly na začátku doby praslovanské. Z čeho vznikly nebo jakých hlásek původních jsou střídnicemi, bylo vyloženo ve výkladech předcházejících; k tomu jest ještě ukázati, jaké změny se s nimi staly v době předčeské a jaké střídnice za ně má čeština.
Změny, jež tu nalézati budeme, mají své příčiny. Nejčastěji to bývá vliv následující samohlásky druhu e (totiž e, *ē, ę, ь z *e) nebo druhu i (totiž i z *ī i z *ei̭, a ь z *i); nebo vliv následující dvojhlásky é a. toho i, jež je místo ê; nebo spojení s j; nebo sousedství a spojení s hláskami jinými.
Výsledek pak těch změn jest, že na sklonku doby praslovanské jsou souhlásky: A) r, l, n a ŕ, ľ, ň; B) t, d; C) p, b, v, m; D) k, g, ch: E) c, z (dz), z, s; F) č, ž (dž), ž, š; a G) j.
A) Psl. r, l, n; ŕ, ľ, ň.
244. Psl. souhlásky plynné r, l, n jsou střidnice za pův. r, l, n (srov. § 237); na př. r v psl. berą jest podle ř. φέρω, lat. fero, skr. bharāmi střídnicí za pův. r v koř. bher-, – l v psl. liżą je podle lit lëžiu, ř. λείχω, chybí poznámka pod čarou
