Psl. ê.
43. ê (ь, jať) vyvinulo se až na půdě slovanské. Znění jeho není bezpečně vypátráno (srov. Mikl. I³ 50, Jagić v Arch. 6, 74 násl., Lesk. Handb.² 5, 9, Brandt, v Russk. Filol. vêstn. 1881, 7). Měnilo se zajisté časem a místem, a v slovanštině nynější reflektuje se hláskou ě. Můžeme je vyslovovati jako české ě po retnicích, na př. v slabice bê vysl. bě.
V slabikách dê atp. zněla souhláska ovšem tvrdé (d-, nikoli ď- atd.).
Psl. ê vyskytuje se jen po souhláskách nepodnebných a je s t ř í d n i c í:
1. Za pův. ē. Na př. stsl. sêmę stč. siemě…, lat. sēmen, pův. sē-;
– stsl. inf. (dêti facere, aor. dêchъ…, ř. ůijaьi, pův. dhē-; – stsl. iterat. têkati z pův. tēk-, koř. tek-; – psl. inf. umêti, pův. umē-. Srov. § 16.
V mēsęcь, pėsъkъ z pův. mēns-, pēns- vysulo se n (Mikl. Et. Wtb. 429), lat. mēnsis, skr. pānsu-.
2. Za původní téžeslabičné oi mimo konec slova. Na př. psl. vêd-, stsl. vêmь (m. vêdmь). č. viem, vím…, pův. ṷoid-; – psl. inf. berête…, pův. bheroite. Na konci slova vyskytuje se -ê za *-oi v sg. lok. chlapê, mêstê; to však vysvětluje se analogií podle fem. rybê. Srov. § 17, b).
3. Za pův. ai. Na př. psl. lêvъ ř. λαιός. Srov. § 19, b).
4. Za pův. āi, v sg. dat. i lok. rybě. Srov. § 20, b).
5. Za pův. iā. Na př. psl. zêją lit. žióju lat. hiāre; – psl. ê-, êdąč. j-ěti, j-ědu rus. êdu (proti stsl. ja-) lit. joti, jodīti; – psl. sg. gen. a plur. nom. akk. zemê (jinak v stsl. zemlę); – viz § 20, c).
Po souhláskách podnebných (š, ž, č, j) jest proti ê:
v případě 1. (za *ē) a, na př. sъžagati (*žēg-) proti t êkati (*tēk-), slušati (*sluchē-) proti umêti (*umē-), komp. krêpъčajь (*-kē-) proti bogatêjь (*-tē-);
v případech ostatních (za *oi, *ai, *āi) i, na př. impt. kažite vedle berête, sg. dat. lok. duši vedle rybê, sg. lok. koňi, moŕi vedle chlapê, m êstê, plur. lok. koňichъ vedle chlapêchъ, sg. instr. jimь vedle têmь, du. nom. akk. fem. ji vedle tê, du. dat. instr. jima vedle têma, plur. gen. lok. jichъ vedle têchъ, dat. jimъ vedle têmъ, instr. jimi i vedle têmi.
44- Střídniee za psl. ê v slovanštině historické jsou rozličné: ê, ia, ie atd. Na př. psl. mêna, mêra, stsl. mêna, mêra, bulh. mêna, mêra, sln. mêna, mêra, srbch. miena, mjera, č. měna, míra stč. miera, pol. miana mienić, miara mierzyć atd.
Střídnice česká je v slabikách krátkých ě, v dlouhých ie. Kvalitativně je to střídnice stejná, rozdíl jest jen kvantitativní. Z tohoto prvotního ě, ie vyvinuly se střídnice další: ztrátou jotace vzniklo e, é, a zúžením změnilo se ie, é v í. Na př. měna, měřiti; stč. hřěšiti, hřiech, miera; ztrátou jotace hřešiti, stč. hřéch (hrzechow Vít. 76ᵇ var.); zúžením míra, hřích.
