Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<131415161718192021>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

Oddíl první. – Samohlásky.

I. Původní samohlásky indoevropské a střídnice jejich slovanské

Původní indoevropské samohlásky jsou:

i, ī, u, ū, e, ē, o, ō, a, ā, ə (asi = ä).

Samohlásky i, u, když jsou členy vedlejšími ve spojení dvojhláskovém – na př. v ei, au… –, mají znění jiné, než když jsou samohláskami samostatnými. Toto znění jiné znamená se literami i a u, a rozumí se literou hláska znící mezi i a j (jako na př. v česk. dej vysl. dei, běl vysl. bel; hláska je tu jiná než i v bil a j v pojedu), – literou pak u rozumí se hláska znící mezi u a v (jako na př. v česk. ločiti proti po-u-čiti, v lat. lingam proti arguam).

Někteří předpokládají za samohlásky původní také:

, t. j. r a l samohlasné, slabikotvorné, liquida sonans, a

, t. j. m a n samohlasné, slabikotvorné, nasalis sonans; ale spíše se podobá, že za to byly souhlásky r, l, m, n s průvodnou slabou samohláskou, o čemž viz doleji § 23. –

Jest ukázati, které jsou slovanské – praslovanské – střídnice samohlásek indoevropských původních.

Původní i.

Za pův. i je psl. ь. Na př. *lip- v skr. limpati maže, ř. λίπος tuk…, psl. lьp-, stsl. lьpêti č. lpěti; – *ovi- v skr. avi-, ř. ὄϝις, oἰς, lat. ovis …, psl. ovь-, stsl. ovьca č. ovce; – *tri- v skr. trišu (pl. lok.),

 
logo ÚJČ Copyright © 2006–2023, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2023, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2023, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 17 lety, 5 měsíci a 13 dny; verze dat: 1.1.24
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Strategie AV21
Web je podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projektem č. LM2023062
(LINDAT/CLARIAH-CZ).