jalový, jaro, zeḿan (pl. gen.), zeḿany, puščadło, měňavý, jaký, žáhati, sázała, sázały atd. –
Samohlásky úzké, při kterých nalézáme přehlásku a-ě v měkké slabice předcházející a kterým tedy přičítáme moc, aby k této přehlásce spolupůsobily, jsou 1) ě, ie, 2) i, 3) e původní a 4) ь a e střídnice za ь.
Ad 1) Přehláska je při ě, ie. Na př. hřada sg. lok. na hřědě, javona jěvě, čas- v čěsě, po čěsiech; třasu impf. třěsiech; řád sg. lok. v řiedě śáhnu impf. siehniech; sv́atý-světější.
Ad 2) Při i. Na př. javo-zjěviti; řád-řiediti; svatý pl. nom. světí, světiti; třasu impt. třěs(i).
Ad 3) Při e původním. Na př. čas sg. vok. čěse, Jan vok. Jěne; zeḿan- pl. nom. zeměné; třasu-třěseš, třěse atd.; zapoḿanu-zapoměneš, -měne atd.; třasu part. třěsen, subst. verb. třěsenie; atd. Odchylkou nezpůsobuje přehlásku e přípony -ero-, na př. patero, devatero, desatero, a dále e přípony -tel, když -l je tvrdé, na př. pl. gen. přáteł z prьjatelъ atp.; v přáteł, přáteły atp. byla přehlasovací moc samohlásky e rušena a vyvážena následujícím tvrdým -ł, v pater- pak atp. nejspíše nebylo e tak úzké jako e původní (srov. slc. pätorý, stsl. pętero a pętoro) a přehláska proto nevznikla.
Ad 4) Při ь a při e z ь.
a) ь mohlo spolupůsobiti ku přehlásce jen tam, kde se až do doby této přehlásky (XII stol.) i v češtině zachovalo. To pak bylo, podle výkladu podaného v § 69 č. 3 a založeného právě na jistých zjevech přehláskových, na konci slov. Podle toho vysvětlujeme přehlásku ze spolupůsobení koncového -ь v slovích: ṕatь-pět, ṕastь-pěst, ṕádь-pied nč. píď, paḿatь pamět, dev́atь-devět, deśatь-ďeset stč. desět, čeladь-čeled nč. čeleď, úžastь-úžěst atd. Proti pět jest patnáct, padesát stč. patdesát, stč. též patset (pět set); rovněž tak devatnáct, devadesát, devatdesát, devatset proti devět; jest dále pamět-památka, památný, čeleď-čeládka atd.; tu všude bylo ь v nitru slova (na př. patьdesát, paḿátьka atd.) zaniklo dříve, než přehlasování nastalo, nemohlo tedy ku přehlásce spolupůsobiti.
b) e vzniklé z ь má a vykonává touž moc přehlasovací, jako e původní. Na př. zeḿan- pl. lok. zeměnech ze zeḿanьchъ, pl. nom. stč. kniežata a lok. kniežětech z býv. kňážatьchъ, psl. kъnęžętьchъ.
e, které vzniklo z tvrdého ъ, nemá moci přehlasovací (a také neměkčí), na př. počátek z počętъkъ, čas instr. časem z časъmь (proti vok. čěse, jako jest i nezměkčena souhláska v člověkem, bratrem proti vok. člověče, bratře), řád lok. řiedě ale instr. řádem z rędъmь atd. –
To jest pravidlo o přehlásce a, á v ě, ie, pokud ji postihujeme. Jiného druhu je přehláska -aj v -ej po souhlásce tvrdé, na př. daj-dej atp., t. zv přehláska zpátečná; o té v. § 120. Přehláskou „zpátečnou“ bývá podle
