se v češtině spisovné a dialektické dosti mnohé, ale přece ne všecky. Zejména jsou tu:
a) Dvojhlásky, jejichžto člen první jest i̭-. Nazýváme je také samohláskami praejotovanými. Jsou to: ia, ia, iá, iá; ie, ě, ié, ie; iu, iu, iú, iú. Psaním ia, iá, ě, ie, iu, iú rozumíme samohlásky a, á atd. s praejotací zjevnou, zjevnou totiž u výslovnosti, a v dokladech také ve formě psané; na př. napiat, diábel, měřiti, miera, sg. dat. oráčiu, znameniú. Naproti tomu psaním ia, iá, ie, ié, iu, iú rozumíme samohlásky a, á atd. s praejotací theoreticky žádanou, nehledíce k tomu, je-li také v dokladech psána čili nic; na př. bylo původně ščeniata, ščeniátko (ia, iá za -ę-), v pozdějším ščeňata, ščeňátko jest praejotace zaniklá a takořka ztrávena ve změkčeném ň-; bylo pův. chliéb, gen. chlieba, a jest chléb, chleba ; byl sg. instr. kostiú (iú z -ьją), sg. dat. znamen ú (iú z -ьju), z toho je stč. kosťú, znameňú (a z toho později – proniknutím měkkosti v jotaci – kostiú, znameníu).
K samohláskám praejotovaným patří také i̭i v dial. pjivo, mjilý atp., – a i̭o, v dial. postaviony, viodźeć BartD. 134 a 135 (severoopavsk., na přechodu k polštině); v lašském voł = vioł (vál, io ze žádaného iá) je jotace mírnější.
b) Dvojhlásky, jejichžto člen druhý jest -i̭ (psáno -j), nebo-li samohlásky postojotované; na př. kraj, dej, pij, pokoj, kupuj, kryj atp. Z nich jsou historicky důležitý aj a ej.
c) Dvojhlásky se členem prvním ṷ-. Z nich jest historicky důležito uo, jež je ve střídě za starší ó a pozdější ů, na př. buoh z bóh, nč. bůh. Jiné jsou dialektické, vzniklé tím, že ł- se změnilo v u- („obalováním“), na př. mor. chuap BartD. 86 (z chłap), uechtat BartD. 30 (łechtat), suovo BartD. 134 (słovo), puuh Suš. 130 (płuh), muyn BartD. 111 (młýn).
d) Dvojhlásky se členem druhým -ṷ. Z nich jsou historicky důležity au a ou, střídnice za starší ú, na př. saud nč. soud, ze súd. Jiné jsou dialektické, vzniklé tím, že -v (v češtině severových. a j.) a -ł (hlavně v některých nář. vých.) se změnilo v -u; na př. stau (stav), kreu (krev), diuný (divný), krou (krov), obuu (obuv), – dau Kotsm. 20 (dał), šeu BartD. 28 (šeł), muatiu t. 134 (młátił), byu t. 28 (był) atd.
e) V nář. slc. je zvláštní dvojhláska ä (vysl. ea), na př. päť č. pět (z piat) z pętь, čäs č. čas atd., sr. Pastrn. 21 sl.
f) Trojhlásky jsou v jazyku spisovném a mají důležitost historickou ěi (psáno ěj) a iei (ps. iej); na př. měj, stč. sg. dat. lok. fem. dobřiej. Jiné jsou dialektické, vzniklé změnami v a ł v u; na př. v češtině severovýchodní zpěu (zpěv), slc. dieuča, diouča (děvče), mor. posuau Suš. 130 (posłał) atp. –
Kromě samohlásek vlastních má čeština také samohláskové (slabikotvorné) r̥, l̥ (liquida sonans) a m̥, n̥, ň̥ (nasalis sonans). –
