V stč. nápule, nápulský, naapulſkých Hrub. 319ᵇ, není á dlouhé stažením z nea-, nýbrž tu je dlouhé nápul- přejato již z jazyka cizího.
c) Několikráte nalézáme v stč. zdlouženo začátečné a- po předložkách k- a s-; na př. kaapoſtolom ML. 98ᵃ, 109ᵇ, Krist. 80ᵇ, 85ᵇ, 87ᵇ, 95ᵃ, 97ᵃ, 108ᵃ a j., kaapoſtolſkem (sic) ſboru Hrad. 78ᵇ, kaabramoui Ol. Gen. 12, 1, ka Agabarowi Comest. 228ᵇ, kaadamantynu rkp. XIV stol. (otisk ve Věstníku kr. České Spol. nauk IX [1890] str. 327), ſaapoſtoly Hrad. 8ᵇ, Krist. 77ᵇ (2). 87ᵇ, 88ᵃ, 88ᵇ (2), 94ᵃ (2) a j.
V ná-světě, tito naaſwietie jsú ČEvang. 33, prodlouženo a samé předložky.
O podobném dloužení začátečného é- (z Égypta), o- (k-óku) a u- (v -úši) v. §§ 126, 178 a 193. Podobá se, že -ъ, kterým se předložka kdysi končila, a dále přízvuk zdloužení způsobily; viz o tom více při o- -ó- (§ 178), kdež tato změna nejčastěji se vyskytuje.
a, á se přehlasuje v ě, ie.
95. Samohl. a přehlasuje se v ě, a to krátké a v krátké ě, dlouhé á v dlouhé ie. Na př. duša-dušě, božá-božie, zeman- – zeměnín, slyšal-slyšěli, slyšán-slyšieni, seďa-sedě, ťal-těli, táhnu-tiehneš, tázati-tiežu atd. Místo dušě, božie atd. je změnami dalšími duše, božé (sklesnutím jotace), boží (zúžením).
Přehlasování toto děje se jen po souhláskách měkkých; na př. náděja- stč. nádějě, duša-dušě, božá-božie, péča-péčě, śáhnu-siehneš, sázal (z měkké) sázěli, práce-prácě, večeŕa-večeřě, neděla-neděle, vóňa-vóně, leťa part. –letě, seďa-sedě, kúṕa (subst.) -kúpě, holúbata-holúbě, Morav́an- – Moravěné, zeḿa-země atp. Kde nyní v případě takovém je souhláska neměkká, tu ztratila se měkkost během času; na př. před nč. sáhnu, sázel, trpě, holoubata, Moravan, zeman dlužno předpokládati staré śáhnu, sázal, trṕa, holúbata, Morav́an-, zeḿan- (srov. §§ 328 a 394), a před nč. táhnu, tázati, datel atd. staré tiáhnu, tiázati, diateł atd. V tvarech stč. z doby před přehláskou dlužno tu vždy rozuměti hlásku měkkou; na př. stav́ani (přehl. stavěni), sázali (přehl. sázěli), večeŕa (přehl. večeřě) atd. Tak také píšeme, když o to jde a když je třeba, aby měkkost byla zvláště vytčena.
Přehlasování toto děje se na konci slova, na př. duša-dušě, – v nitru slova pak jen tam, kde po a- následuje souhláska měkká nebo slabika se samohláskou úzkou; na př. obyčaj-obyčěj, jaro-jěř, sázaj-sázěj, sázáš-sázieš, sázaju-sázěju, sázali-sázèli, zeḿan- – zeměné, Jan – vok. Jěne, čas – sg. vok. čěse lok. čěsě pl. nom. čěsi lok. čěsiech, hřada – dat. lok. hřědě, řád – řiediti, sv́atý-světější atd. Když následuje souhláska tvrdá nebo slabika se souhláskou tvrdou a samohláskou širokou, tedy nedává přehlásce vzniknouti a staré a zůstává; na př. čas, Jan, řád, jahoda,
