Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<888990919293949596>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

V stč. nápule, nápulský, naapulſkých Hrub. 319ᵇ, není á dlouhé stažením z nea-, nýbrž tu je dlouhé nápul- přejato již z jazyka cizího.

c) Několikráte nalézáme v stč. zdlouženo začátečné a- po předložkách k- a s-; na př. kaapoſtolom ML. 98ᵃ, 109ᵇ, Krist. 80ᵇ, 85ᵇ, 87ᵇ, 95ᵃ, 97ᵃ, 108ᵃ a j., kaapoſtolſkem (sic) ſboru Hrad. 78ᵇ, kaabramoui Ol. Gen. 12, 1, ka Agabarowi Comest. 228ᵇ, kaadamantynu rkp. XIV stol. (otisk ve Věstníku kr. České Spol. nauk IX [1890] str. 327), ſaapoſtoly Hrad. 8ᵇ, Krist. 77ᵇ (2). 87ᵇ, 88ᵃ, 88ᵇ (2), 94ᵃ (2) a j.

V ná-světě, tito naaſwietie jsú ČEvang. 33, prodlouženo a samé předložky.

O podobném dloužení začátečného é- (z Égypta), o- (k-óku) a u- (v -úši) v. §§ 126, 178 a 193. Podobá se, že -ъ, kterým se předložka kdysi končila, a dále přízvuk zdloužení způsobily; viz o tom více při o- -ó- (§ 178), kdež tato změna nejčastěji se vyskytuje.

a, á se přehlasuje v ě, ie.

Samohl. a přehlasuje se v ě, a to krátké a v krátké ě, dlouhé á v dlouhé ie. Na př. duša-dušě, božá-božie, zeman- – zeměnín, slyšal-slyšěli, slyšán-slyšieni, seďa-sedě, ťal-těli, táhnu-tiehneš, tázati-tiežu atd. Místo dušě, božie atd. je změnami dalšími duše, božé (sklesnutím jotace), boží (zúžením).

Přehlasování toto děje se jen po souhláskách měkkých; na př. náděja- stč. nádě, duša-dušě, božá-božie, péča-péčě, śáhnu-siehneš, sázal (z měkké) sáli, práce-prá, večeŕa-večeřě, neděla-neděle, vóňa-vó, leťa part. –le, seďa-sedě, ṕa (subst.) -kú, holúbata-holú, Morav́an- – Morané, zeḿa-zeatp. Kde nyní v případě takovém je souhláska neměkká, tu ztratila se měkkost během času; na př. před nč. hnu, sázel, tr, holoubata, Moravan, zeman dlužno předpokládati staré śáhnu, sázal, trṕa, holúbata, Moraan-, zeḿan- (srov. §§ 328 a 394), a před nč. hnu, zati, datel atd. staré tiáhnu, tiázati, diateł atd. V tvarech stč. z doby před přehláskou dlužno tu vždy rozuměti hlásku měkkou; na př. stav́ani (přehl. stani), sázali (přehl. sáli), večeŕa (přehl. večeřě) atd. Tak také píšeme, když o to jde a když je třeba, aby měkkost byla zvláště vytčena.

Přehlasování toto děje se na konci slova, na př. duša-dušě, – v nitru slova pak jen tam, kde po a- následuje souhláska měkká nebo slabika se samohláskou úzkou; na př. obyčaj-obyčěj, jaro-jěř, sázaj-sázěj, sázáš-sázieš, sázaju-sáju, sázali-sázèli, zeḿan- – zeměné, Jan – vok. Jěne, čas – sg. vok. čěse lok. čěsě pl. nom. čěsi lok. čěsiech, hřada – dat. lok. hřědě, řád řiediti, sv́atý-světější atd. Když následuje souhláska tvrdá nebo slabika se souhláskou tvrdou a samohláskou širokou, tedy nedává přehlásce vzniknouti a staré a zůstává; na př. čas, Jan, řád, jahoda,

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 7 měsíci a 7 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).