Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<848586878889909192>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

v sanskrtu, kdež z koř. *bher- jest a) 1. praes. bharāmi, 2. aor. abhāršam, atd.

III. Samohlásky české a jejich proměny.

Samohlásky české jsou jednoduché a skupené.

Jednoduché jsou:

krátké a, e, i, o, u, y, – a

dlouhé á, é, í, ó, ú, ů, ý.

Skupené (dvojhlásky, trojhlásky) jsou, kde dvě neb i tři samohlásky spojeny jsou v slabice jedné, na př. ou v č. pouhý (ou tu vysloveno slabikou jednou a tedy jinak než v po-u-čiti), au v stč. saud (au tu vysloveno slabikou jednou a tedy jinak než v na-u-čiti), ieu a iou v dial. slc. dieuča a diouča atp. V těchto skupeních bývá vždycky jedna samohláska hlavní, na př. o v pouhý, a v saud atd. Vedle ní pak jest samohláska vedlejší, průvodná, jedna nebo i dvě. Samohláskou průvodnou bývá obyčejně u, na př. v poouhý, saud, nebo i, na př. v napial, stč. miesto. Hlásky u a i mají v těchto funkcích také znění poněkud jiné, než když jsou samohláskami samostatnými; znění totiž takové, jaké se naznačuje literami (= znění mezi u a v) a (= znění mezi i a j, srov. § 10). Bývají proto i pokládány za konsonanty t. j. za hlásky, které vedle samohlásek hlavních jsou spoluhlasné. Hlásky ty ve skupeních se samohláskami jinými, hlávními, vyskytují se někdy před těmito, na př. v stč. buoh vysl. bṷóh, miesto vysl. mi̭ésto; někdy za nimi, na př. v poṷhý, pokoi̭ (psáno pokoj, za koncové -i bývá psáno -j); někdy před i za nimi, na př. v stč. sing. dat. lok. fem. dobři̭éi̭ (ps. dobřiej), slc. dial. diouča atp. Kombinacemi tudy možnými dostává se těchto skupenin veliké množství. Na př. ze samohlásky a jsou možny dvojhlásky: i̭a, obsaženo v nč. napial (psáno též pjal); ai̭, v kraj; ṷa. v mor. dial. chuap (chłap) BartD. 86; aṷ, v stč. saud; – ze samohlásky e jsou dvojhlásky: i̭e, v město; ei̭, v dej; ṷe, v mor. dial. uechtat (łechtat BartD. 30); eṷ, v dial. vých.-česk. kreu (krev); – a podobně ze samohlásek ostatních. Dvojhl. i̭i je v dial. pjivo (doudl. a j.), ii̭ v impt. pij, ṷu v mor. dial. huuk (hłuk), uṷ v dial. vých.-česk. boruuka (borůvka), i̭u v stč. liud, iṷ a v dial. vých.-česk. diuný (divný), mor. chybiu (chybił, BartD. 86). Příklady trojhlásek: ṷaṷ, v mor. dial. posuau (posłał, Suš. 130); i̭eṷ, i̭oṷ, v slc. dieuča, diouča; i̭ei̭, v měj; atd.

Vedle rozdílnosti kvalitativní bývá také rozdíl v kvantitě; na př. je krátké i̭a v pial a dlouhé i̭á v stč. dbel. krátké -i̭e v nč. město a dlouhé i̭é v stč. miesto (místo), krátké i̭u v stč. akk. dušiu a dlouhé i̭ú v instr. dušatd.

Ze značného počtu dvojhlásek a trojhlásek vůbec možných vyskytují

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety a 7 měsíci; verze dat: 1.1.17
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).