2) ä (krátké): v slc. päta, päť, žriebä atd. Vývoj této hlásky z předpokládaného ᶥa vysvětluje se snadně fysiologicky: vyslovujeme jedním proudem i-a, mluvidla článkovací přestrojují se od i na a, tu přicházejí do nastrojení, za jakého se článkuje e, zazní tedy mimoděk iea, vynecháním prvního členu ea, slc. ä. Srov. § 7 b) a ČČMus. 1872, 282.
3) a, á: v č. pata, patero, často, jazyk, pátý, řád, žádati, jádro, telata, kuřata, štěňata, mláďata, hříbata, housata, ptáčata…, telátko, kuřátko, hříbátko …, datel, tah, táhnouti, tázati; atd. Střídnice tyto dají se z předpokládaného ᶥa vyvoditi zaniknutím jotace. To vidí se zejména po předcházející staré souhlásce podnebné v často, žádati, jazyk, jádro. V řád, kuřata způsobila bývalá jotace změkčení. Beze změkčení a vůbec beze stopy zdá se, že vyhynula jotace v datel, tah, táhnúti, tázati, klatba, telata, telátko, hříbata, hříbátko, hovado, vázati, housata, sáhnouti, přísaha, záblo atd., vůbec po souhláskách d, t (v mláďata, kůťata může býti ď, ť ze sing.), l, po retnicích a po sykavkách. Výslovnost nč. tomu zdání svědčí; ale naproti tomu jsou tu jisté zjevy hláskoslovné, které tomu odpírají. V tvrdém la změnilo se během času l v ł, na př. psl. vlastь stč. vłast; v la za *lę se to nestalo, bylo stč. klatba, telata, telátko, bylo to tedy la netvrdé. Ke kázati bylo praes. stč. kážu, tvrdé ká- se neměnilo; naproti tomu bylo k tázati, vázati praes. s přehláskou tiežu, viežu, přehláska tato děje se jinde jen v slabice měkké, nebylo tu tedy tá-, vá- tvrdé, jako ká- v kázati. Totéž vyplývá ze sáhnu-siehneš, táhnu-tiehneš (proti prahnu-prahneš), ze záblo-zěbe, zebe, z hovado-hovězí, hříbata-hříběcí atd. Tyto zjevy nutí nás, abychom předpokládali, že nč. tvrdé nebo neměkké vyslovování datel, táhnouti, tázati, přísaha, sáhnouti, záblo, patero, pátý, hovado, vázati atd. není ode vždy, nýbrž že v některé době stčeské (zejména v době, když se děla přehláska a-ě a předtím) slabiky zde míněné zněly měkce. Srov. doleji §§ 328 a 394.
4) ’o v lašském rob’o (3. plur., m. robiá, val. rob’á) atd. jest obyčejná střídnice tohoto nářečí za (i)á.
5) ě (krátké), ie (dlouhé): v pět, hříbě, hovězí, stč. řiediti, vzieti, vidie, atd. Střídnice tyto lze z předpokládaného ᶥa vyvoditi přehláskou. Pozorujme ji a) na konci slov a b) v nitru slov.
a) Na konci slov. Proti č. mě, tě, sě je dial. ma, ťa, sa (slc. a j.), proti stč. part. tešě, stojě, slyšě, držě, držiec je dial. teša, stoja, slyša, drža (zlin.), držiac (slc.), držaci (val.), proti stč. 3. pl. držie je dial. držia, držá atd. O tvarech těchto není možný výklad jiný, než že české (stč.) -ě, -ie jest obměna pozdější; kdo by chtěl toto -ě, -ie bráti za starší a snad za původní, nemohl by nijak vysvětliti tvary dialektické s -a, -ia. Také part. nom. peka, veda, atp., která vykládáme analogickým novotvořením, předpokládají, že bylo part. teša, slyša, jaké se v nářečích východních dosud udrželo. Úhrnem vyplývá z toho, že střídnice české -ě, -ie za psl. koncové -ę
