v pl. 3. praes. stč. vezú, tešú, nč. vezou, teší, psl. vezątь, tešątь, z pův. -ontь;
v pl. 3. aoristu jednoduchého vezú, psl. vezą, – a aoristu složeného vezechu; –
v pl. 3. imperf. veziechu, psl. -chą.
V případech jako jsou tobú stsl. toboją, kostiú stsl. kostьją atd. je střídnice za ą obsažena v ú, iú (přehlas. i), které tu vzniklo stažením.
ę.
50. Psl. ę vyskýtá se v nitru a na konci slov. Vyvinulo se
a) v nitru slov z pův. en a ze staršího ьm, ьn, když následovala souhláska ještě další, mimo j.
Z pův. en. Na př. podle stprus. mensā bylo pův. mens-, a z toho je psl. męso č. maso; – podle skr. pankti- pětka bylo pův. pen(k)ti-, a z toho je psl. pętь č. pět; – podobně jest lit. lenkti curvare, pův. lenk-, psl. lęk-, č. poléknouti, políknouti, léceti, křivolaký, leknouti se (význam přenesený).
Ze staršího ьm, ьn. Na př. podle lit. dešimtis bylo psl. starší desьmtь, a z tohoto pak desętь č. deset; – podle lit. at-min-tis bylo psl. pa-mьn-tь, a z toho dále pamętь č. pamět.
Někdy tu není zřetelno, je-li ę z ьn či z en. Na př. inf. pęti může býti z *pьnti podle lit. Pinti, anebo z *penti podle inf. *merti, stsl. mrêti.
Vedle lit. šimtas, lat. centum, ř. ἑ-ϰατ-όν(ϰατ- m. k´ěmt-, k´m̥t-) žádáme slov. sęto; za to jest sъto. Stejná odchylka je v lьg-, lehký, v. § 52 a).
b) Na konci slova vyvinulo se ę
z pův. -ēn, -ēm; na př. psl. jьmę z *j-ьmēn, – sg. akk. mę, tę, sę, z pův. -ēm, skr. mām atd; –
z pův. -jon- (t. j. on po souhlásce měkké), přehlášeného v -jen-, když následovala souhláska ještě další; na př. pl. akk. stsl. konję, koňę z pův. -jons, přehlasovaného v -jens; o českém pl. akk. koně, oráčě v. § násl. –
ę jest podle původu svého samohláska měkká; nemůže býti v slabice po souhlásce hrdelné, na př. kę-.
51. Hledajíce střídnic za psl. ę, nalézáme α) případy, kde pro veškeru slovanštinu předpokládati jest starší ę, na př. stsl. pętь, part. trьpęšt-, stč. pět, trpiec- atd., psl. pętь, tьrpętj-. – Vedle toho jsou však ß) případy jiné, kde jen slovanština jižní ukazuje k ę, kdežto slovanština západní (čeština, srbština lužická a polština) a východní (ruština) mají střídnice takové, jaké bývají za starší ê, a tedy ukazují, že na jejich místě bývalo ê. Na př. proti stsl. sg. gen. dušę je stč. dušě nč. duše (také v nář. slc. duše), luž. duše, stpol. duše (neostawisz dusze moiey Žalt.
