a vznikly v době, kdy v jazyku již nebylo povědomí, že říditi je ze řiediti a že by tedy mělo býti -řezovati (jako je tížiti – obtěžovati).
Ze střídnic dialektických jsou důležity střídnice v nářečí slovenském (spisovném); tu je v slabikách krátkých po retnicích střídnice ä (dvojhl., = ea), na př. päta, päť, žriebä, po souhláskách jiných a, na př. jačmeň, ťažký, dieťa, tela, – v slabikách dlouhých ia, piatok, tiahat, siahať, priasť; – v různořečích jsou krom toho některé zvláštnosti, Pastrn. 17 násl. – Z nářečí jiných dlužno ještě uvésti pro příklad: hrozenk. hovjado, doudl. říbjata, zlin. hříb’ata, zap’áł, zap’ała, part. krm’a, val. 3. plur. rob’á, laš. 3. plur. rob’o (psané b’ atp. vyslov skoro jako bi atd.). – Dialektické tvary 3. os. množ. kleču (laš.), klečum (laš.), klečíjú (pomor.), robíja (zlin., pomor.) atp. jsou novotvary, střídnic vlastních, hláskoslovných za -ę v nich není. –
To jsou české střídnice historické za psl. ę. Zajisté nejsou všecky od prvopočátku, nýbrž rozvily a rozmnožily se teprve časem. Jeví vesměs takovou příbuznost hláskovou, že jsme vedeni k tomu, vyvozovati je z bývalé střidnice jediné, ze střídnice původní. Tou byla hláska, ze které všecky střídnice historické vyvoditi se dají. Této vlastnosti jest ᶥa, t. j. praejotované a, krátké v slabikách krátkých a dlouhé v dlouhých; z něho mohly se vyvinouti změnami hláskovými všecky střidnice historické, proto pokládám je za střídnici původní: za psl. ę je původní česká stŕidnice ᶥa, z tohoto pak vyvinuly se střidnice další.
Pro výklad další je třeba připomenouti, že slabiky, které střídnici za ę mají, valnou většinou dosud jsou a původně veskrze byly měkké. Měkkost jeví se dílem v souhlásce měkké, na př. ptáče ptáčata, mládě mláďata, dílem v jotaci, na př. hříbě = -bie, dial. říbjata atp. Kde je slabika tvrdá, tu buď ztvrdla časem, na př. v česk. škaredy, datel, táhnouti proti stč. škařědý, dial. mor. dětel, slc. tiahnúť, – buď vznikla novotvořením, tak zejména part. peka atp. nevzniklo z *pekę (*-kę nebylo možné, v. § 50), nýbrž nápodobením tvarů leža, teša atp. vzniklých z -ę, psl. ležę, tešę. (Prof. Zubatý má však o part. peka, bera atp. výklad jiný: bylo part. pův. bherōn, a vedle něho dupplikat jeho bherō; z bherōn je stsl. bery, z bherō je české atd. bera; srov. Listy filol. 1886, 365).
Lze pak uvedené nahoře střidnice historické vyvoditi z předpokládaného ᶥa takto:
1) Krátké ja, s jotací oslabenou ’a, a dlouhé iá (slc. ia), já, s jotací oslabenou ’á. Na př. dial. říbjata, hříb’ata, 3. plur. topia, top’á. V střídnicích těchto jest plné a, a spolu proniká v nich jotace, třeba že ne všude měrou stejnou. Tím staví se střidnice tyto nejblíže k ᶥa, které jako střídnici původní předpokládáme; jak se mohly z ᶥa vyvinouti, je patrno samo sebou. Podobá se také, že v některých případech máme zde původní ᶥa přímo zachováno, na př. v slc. piatok.
