Flor. 15, 10, z dziewice Marije Modl. z r. 1375), strus. dušê (ot troicê Sbor. Svjatosl. z r. 1073, Sobol. Lekc. 107) atd. Kdyby tu bylo před tím bývalo dušę, bylo by z toho nejen stsl. dušę, ale také pol. dušę, slc. a strus. duša atd. (pro pol. dušę jest ovšem několik dokladů také, v. Mikl. III² 421, ale jest jich úhrnem velmi málo, nevyskytují se v textech nejstarších ani v těch nářečích nynějších, která koncové -ę zachovala, jsou to tedy doklady nespolehlivé, snad omyly, v. Sobol. I. c.; J. Hanusz v Jag. Arch. 6, 3 zná příklady sem patřící z památek stpolských dva, jeden ze Žflor. a jeden ze ŽPulav., a pokládá je za omyly písařské); místo toho je však luž., slc. a stpol. duše, strus. dušê atd., a pro tyto tvary dlužno předpokládati bývalé dušê. Byl tedy v době předhistorické sg. gen. dvojí dušê pro slovanštinu jižní a dušê pro ostatní. Totéž dá se ukázati a platí o plur. nom. (vok.) akk. stsl. dušę atd. a stč. dušě atd., také tu byl týž dvojí tvar předhistorický, dušę a dušê; – rovněž tak dlužno dále předpokládati dvojí plur. akk. oračę a oračê; – a totéž platí o stejných tvarech týchže pádů ve sklonění zájmenném kmenů měkkých.
To jsou případy druhu ß); jsou to vesměs koncovky pádové. Že tu dlužno pro slovanštinu západní a východní předpokládati koncovku -ê proti stsl. -ę, vyslovil Sobolevskij (l. c.). Původ pak tohoto -ê vysvětluje J. Zubatý (v Jag. Arch. 13, 625 a j.). Podle toho byl sg. gen. a plur. nom. akk. psl. dušê; toto - ê vzniklo z koncovky původní -iās, srov. § 20, c); to byla zde koncovka sg. gen., srov. stlat. viās, pater familiās Brugm. II. § 230, a táž koncovka byla také v pl. nom. a akk.; plur. akk. masc. krajê- vznikl analogií podle dušê (a naopak stsl. pl. nom. akk. dušę jest novotvar podle pl. akk. oračę). –
Střídnice za psl. ę v slovanštině historické jsou rozličné: stará slovenština zachovala psl. ę, na př. psl. tešę, stoję, pęta, pętь, pętь quintus, čęstь, stsl. též tak; – polština má za ně (i)ę v slabikách krátkých, (i)ą v dlouhých: pięta, pięć, piąty, część, cząstka; – slovinština, srbskochorvatština a bulharština e: sln. peta, pet, peti, pričestiti, srbch. peta, pet, peti, čest, bulh. peta, pet, peti, češt; – ruština (j)a: pjata, pjatь, pjatyj, častь: – lužičtina horní (j)a, (j)e: pjata, pjeć, pjaty, časć,
– dolní ě: pěta, pěś, pěty.
Střídnice české máme ovšem jenom v případech druhu α). Vyvinuly se v jazyku spisovném rozmanitě, a jsou zejména:
v slabikách krátkých a, ě, c (ztrátou jotace), na př. pata, patero, pět, desět stč. desět, pt. teše, stoje stč. tešě, stojě; –
v slabikách dlouhých á, ie, é (ztrátou jotace), í (zúžením), na př. pátý, řád, řiediti, vzieti, vzéti, kléti, nditi, vzíti, klíti.
Odchylkou vyskytuje se krátké i v -řizovati, nařizovati atp., a krátké ia v knižných novotvarech napial, napiat atp. Tvary -řizovati jsou pozdní, utvořeny jsou zkrácením samohlásky (podle souditi- souzen- -suzovati),
