aby pozzrzzyno bylo 163ᵃ, ſtrzyda chleba 23ᵇ, do ſy doby 76ᵃ, (já) ſwyzzy 109ᵃ, co mne tyzzeſs 206ᵇ, pygychu všichni 103ᵇ, draznycze ſye 164ᵇ a mn. j.; v Ben. (1506) zúženina opět jen zřídka se vyskytuje, pravidlem pak jest nezúžené ie; v KolA. a KolB. (1511–1528) jest oboje, ale častěji ie; v Háj. (1541) je zúženo skoro všecko, kromě slabiky lé jsou výjimky jako miewati 12ᵇ, zatiekati 8ᵇ velmi řídké; v téže míře je zúžení pravidlem v bibli Melantrišské (1549); Roh Domažlický († 1547) učil správně, že masc. je syn boží a fem. vůle božje, pak lok. v slovu božjem a instr. slovem božjm, ale Blahoslav korriguje to, že prý božje je plur. a má prý býti: sg. syn nebo dcera božj, plur. synové nebo dcery božje Blah. 22; z této chyby Blahoslavovy vysvítá, že za jeho dob jazyk tvarů s -ie již správně neužíval, že tedy zúžení bylo již provedeno a nezúžené ie jen jako nejistá reminiscence se drželo; Blahoslav odporoučí, aby se ie psalo je, Blah. 11, ale na jiném místě upouští od toho a přijímá zúženinu í, poněvadž prý „sau ti lidé již zemřeli, kteří ten diphthong ie tak velmi sobě vážili“ t. 13, a poněvadž „již ten diphthong všechněm téměř z zvyku vychází“ t. 23; v Háj. herb. (1562) je nezúžené lé m. (lie), Zelé 132ᵃ atp., zřídka zelí, giné Zelij 379ᵃ, ostatek je zúženo všecko s nepatrnými výjimkami; rovněž tak ve VelKal. (1578); podobně je v bibli Kralické zúženo již všecko, mimo lé (m. lie), na př. oſſtjpy Isa. 2, 4, deſýti Ezech. 40, 10, Zahřjti Ag. 1, 16 atd.; slabika lé je tu zúžena jen někdy, wſſecko vſylj twé Deut. 28, 33, weſelj srdečné Isa. 30, 29, přehljdati Hab. 1, 13, z pravidla jest nezúžena, náſylé Jer. 51, 35, obydlé Ezech. 25, 5, vdolé Gen. 14, 10, do vdolé Gen. 14, 3, hojnost obilé Joel 2, 19, našeho weſelé Joel 51, 35 atd.; koncové -lé drží se jako archaismus ještě v paradigmatech v mluvnici Janditově (1704) str. 113, Doležalově (1746) 50 a Tomsově (1782) 171; v slabikách kořenných zůstává -lé- v jazyku spisovném částečně dosud, na př. mléko stsl. mlêko, léceti stsl. lęcati atd.
Podle dokladů těchto dlužno položiti začátek úžení ie-í do doby okolo r. 1300; odtud pokračuje změna tato zvolna během stol. XIV; proniká mocně v stol. XV, ale nezúžené ie má ještě převahu; teprve ve stol. XVI ie rozhodně podléhá, v polovici XVI je zúžení provedeno až do míry novočeské, mimo slabiku *lie; slabika tato ztratila záhy jotaci, za *lie je již v textech nejstarších jenom lé, a o úžení tohoto v. § 127.
Výsledek úžení ie-í jest ten, že jazyk spisovný má veskrze í za bývalé nebo žádané ie. Někde je výsledek na pohled jiný, ale tu vlastně ie již nebylo, když úžení nastalo, a případy tyto jsou výjimky jen zdánlivé. Tak zejména v pl. nom. lidé, hosté atp. za bývalé ludie, hostie atd. vstoupila na místo -ie dříve koncovka -é, a té se změna ie-í ovšem netýkala (v pl. nom. zemané, kazatelé jest koncovka -é vlastní, nikoli z -ie psl. -ьje, a tedy změně ie-í nepodrobená); v slabikách pak kořenných
