že to bylo znění rozdílné od je, jé; rozdíl ten jest ovšem jemný, ale znamenáme jej přece, když bedlivě pozorujeme znění slabik vytčených v dat. obědu a verb. objedu, v pl. nom. oběti a inf. objeti, ve větách on-se-měl a on-sem-jel atp.
Jiný výklad proti znění ě, ie = i + e jest, že prý jotace tu psaná jest jen znaménko grafické, které pro výslovnost dílem prý nic neznamená, na př. v psaném giedl Pass. 280 atd., jež prý znělo jako nč. jedl,
– dílem prý znamená měkkost souhlásky předcházející, na př. v psaném ſnyedl ŽWittb. 77, 63 atd., jež prý znělo jako nč. snědl t. j. sňedl (psané ny = ň, tedy psané -y jen znaménko změkčovací). Opět výklad mylný. Svědčí proti němu jednak všecka bezpečná theorie o ě, ie, jednak vzorná pravidelnost v rukopisích na jotaci přísných: v stč. byl i ve slabikách měkkých rozdíl mezi e, é a ě, ie, o čemž viz v § 155; v rukopisích s jotací přísnou píše se souhlasně s touto theorií tu e (é), tu ě (ie), píše se na př. rzekl Pass. 280 t. j. řekl (stsl. reklъ), rzecy t. 396 t. j. řéci (stsl. rešti), a hrzieſſyl t. 397 t. j. hřěšil (stsl. grêšilъ), hrziech t. 316 t. j. hřiech (stsl. grêchъ) atp.; ano jsou rukopisy, kde měkkost souhlásek se znamená znaménky diakritickými a kde tedy psanou jotaci za znamenání měkkosti ani vydávati nelze, na př. v OtcB. psáno z ṅeho 50ᵃ, k ṅemu t., o ṅem t., vcziṅeny 51ᵃ, geſſte 53ᵃ atd. (stsl. -ňego atd.), a vedle toho hniew 58ᵇ, mnie (dat.) 54ᵃ, chtiel 56ᵇ, tiech 58ᵇ atd. (stsl. gnêvъ atd.), v BiblB. psáno wiḋyeti Mark. 8, 25, newieḋyely t. 7, 24, pohleḋiew t. 8, 24, ṫiech t. 8, 9, na cieſṫie t. 8, 27, myſſleṅie zlá t. 7, 21, (věci) které wichoḋye t. 7, 20, chṫíeſſe t. 7, 24, aṫ naſyṫíe ſye t. 7, 27, v Ol. nebylo jemu żiel Ex. 13, 17, lupeżie bezčíslné Ezech. 38, 13, dievka bieżie k studnici Gen. 24, 20, wolaṅye Ex. 3, 9, v Kruml. své zeṅíe 12ᵇ, ſtrażie 7ᵇ, barvy rúożiene 10ᵃ atd. Sem patří konečně také svědectví zkratku p‘e = přě-, na př. při ludu p'emnohem Kat. 124 a j.: v zkratku tom máme p’ + e; samo pl znamená pravidelně při (n. pri); tedy p'e- = pl + e = při + e = přě, a nikoli pře-.
Srov. mé rozpravy: Über die weichen e-Silben im Altböhmischen (Víd. Sitzungsber. 1878); O významu jotace v rukopisech staročeských (Listy filol. 1878); Zur Phonetik der altböhm. weichen e-Silben (v Jag. Arch. IV, 128 sl.); Nový důvod pro pravidlo o měkkém e a ě (v Listech filolog. 1880, 122 sl.); Pravidlo o stč. e a ě a nové námitky proti jeho pravosti (v Pr. 1880); Odpověď na Přídavek p. M. Hattaly ku prvému dílu Zbytků rýmovaných Alexandreid staročeských (v Pr. 1881).
ě, ie je střídnicí:
151. 1. Za psl. ê. Na př. měna psl. mêna, miera psl. mêra, stč. hřiech, hřěšiti psl. grêchъ, grêšiti atd.; v. §§ 44, 45 a srov. též § 51.
2. Za starší a, á, budiž toto původu kteréhokoliv. Tu vzniklo ě, ie
