sg. gen. koně, (vysl. koňě, proti sg. instr. koňem); part. hoňě, honiece (vysl. hoňě, hoňiece), sedě, sediece (vysl. seďě, seďiece), letě, letiece (vysl. leťě, leťiece); – po j: sg. gen. krajě (proti sg. instr. krajem), part. stojě, stojiece; – po m, b, p, v, f: země, běh, pěkný, věřiti, na vieru, offěra. – Jenom po l vyskýtá se již v nejstarších rukopisích (s pravopisem vyvinutým, z doby ok. r. 1300 atd.) jen e, é místo žádaného ě, ie. Na př. les, lezz AlxB. 4, 9, psl. lêsъ; vóle, wole AlxŠ. 8, 14, psl. vola; part. chvále, chwale laudans ŽWittb. 17; 4, psl. chvalę; 3. plur. chválé, chwale laudant, AlxV. 83, psl. chvalętь; impf. bydléše, bydleſſe Pass. 288, bydleeſſe t. 457; atd. –
Podrobnější výčet případů, kde stč. měla ě, ie, jest implicite obsažen ve výkladech o střídnicích za psl. ę (§ 52) a ê (§ 45), o přehlasování a-ě (§ 99 a 100) a o-ě (přehlas. české pozdní § 181) a o ie (§ 152, b).
Slabiky s ě, ie jsou všecky měkké. –
Vedle pravidelného ě, ie bylo také na svých místech pravidelné e, é, a to nejen v slabikách tvrdých, na př. tekl, téci, nýbrž i v měkkých, na př. řekl, řéci (nč. říci). Zejména bývalo e, é také v slabikách měkkých tam, kde bylo e původní, na př. sg. vok. bože, nebo psl. přehláska o-e, na př. sg. vok. duše (v. rybo), nebo kde vzniklo e z ь, na př. pl. dat. řěčem z psl. rêčьmъ (sem patří také e na pohled vkladné v adj. dóstojen, pl. gen. vojen atp. podle stsl. dostoinъ, voinъ, vlastně = -jьnъ).
Podrobnější výčet případů sem patřících jest implicite obsažen ve výkladech o střídnicích za pův. e (§ 125), o pohybném e (§ 143–145) a o psl. přehlásce o-e (§ 33). –
Bylo tedy v stč. slabikách měkkých podle pevného pravidla tu ě, ie, tu e, é. Pravidlo toto ve své nejvyšší míře, t. j. všude kromě slabik le, lé m. lě, lie, jeví se šetřeno v rukopisích z doby ok. r. 1300 a z 1. pol. stol. XIV, dílem i v některých textech mnohem pozdějších. Šetřeno ho tu dílem patrně, dílem velmi přísně a vzorně. Zvláště tu vynikají rukopisy některé, především AlxH. ze sklonku XIII; Túl., ApD., ApŠ., LMar. a j. z doby ok r. 1300; Pil., Jid., svD. a j. z poč. XIV; Mast. a j. z 1. pol. XIV; Pass., Modl., Hrad., Žwittb. a j. z pol. XIV; Rychn. z r. 1378; list. Wartb. z r. 1380; Vít. ze sklonku XIV (pravidla šetřeno kromě slabik jě, je a tvarů všeho, všemu, všem); Ol. z r. 1417 (v knihách Mojžíšových zachováno pravidlo v slabikách krátkých žě, šě, čě, řě, zě, sě, cě a dlouhých žie atd. ještě přísně; jenom v slabikách krátkých jě, ně, dě, tě a je, ňe, ďe, ťe jsou odchylky poměrně časté); Kruml. z poč. XV, z doby před r. 1418 (tu psáno na př. bugeṅie 171ᵃ, své żeṅíe 12ᵇ, z ṫiela 431ᵇ, ſtrażie 7ᵇ atp. často, a časté jsou i korrektury ve smyslu našeho pravidla, na př. v sg. instr. psaném ohniem 184ᵇ vyškrabáno i, v ſſczzᶥeſti 178ᵃ a neſſczzᶥeſti t. i připsáno, a podobně velmi často); Koř. z r. 1425 (pravidla šetřeno velice, v. Listy filol. 1880, 126 sl.); OtcB. z 2. třetiny stol. XV
