m. u blátě, na tyely Admont. 1 m. na těle, zemy (sg. nom.) pochytla jě ApŠ. 92 m. země, hreſnici (sg. nom.) Cis. Mnich. 97ᵃ m. hřiešnicě, weczy Hrad. 141ᵃ m. vecě, poczy prositi PassKlem. 112ᵃ m. počě, ruczy Hrad. 89ᵇ m. rucě, nematny t. 45ᵇ m. nematně (: udatně), nenawidil ſi ŽWittb. 5, 7 m. -viděl, wydyl PassKlem. 125ᵃ; rczite ŽWittb. 65, 3 m. rcěte, przigmyte t. 71, 3 m. -jměte.
Příklady podobné jsou v stpol. Artikulích práva magdeburského (z doby ok. r. 1500, vyd. A. Kalina 1880): dzywka, vczycze (m. uciecze, uteče), dzwyma (m. dwiema), nyedzyl (m. niedziel), abowym (m. -wiem) a j.
Jak rozuměti dokladům tuto – pod č. 4 – uvedeným? Nemyslím, že by se v nich projevovala odchylná výslovnost nějakých stč. nářečí, ve kterých by se místo přě- atd. bylo vyslovovalo při- atd.; proto také nekladu przigmyte ŽWittb. 71, 3 (m. přijměte), nenawidil t. 5, 7 (m. nenáviděl), ruczy Hrad. 89ᵇ (m. rucě) do č. 2) a 3) na roveň s dial. pnite, tisknite (m. -ěte), vidił (m. viděl), v kozi atd.; a mám za to, že písaři těchto dokladů vyjadřovali skutečné znění příslušných slov nedosti věrně: ve výslovnosti skutečné zněli oba členové dvojhlásky ě, písaři naši vyjadřovali je také v textech svých většinou a celkem náležitě oba, ale odchylkou tu a tam vyjádřili jen člen první (i-) a pominuli druhý (-e), a učinili tak dílem z nepozornosti, dílem proto, že podle pozorování jejich u výslovnosti někdy člen první měl nějakou převahu, a tedy zdálo se jim, že jest dosti, když se písmem vyjádří člen takto vynikající, a že méně vynikající člen druhý pominut býti může.
5. O ě-i v Ĺutoměrici a Ĺutomirici (nč. Litoměřice) atp. v. § 169.
ě, ie a e, é v slabikách měkkých*).
155. V stč. bylo ě (v slabikách krátkých) a ie (v slabikách dlouhých), kde v době starší (t. j. v době české před přehláskou a-ě, nebo v době psl.) bylo ê, (j)a, ę, dílem také místo žádaného o (přehláskou pozdní); a bylo ie krom toho stažením z ьje, ije atd. Bylo tedy na př. řěč, rziecz Pass. 282, psl. rêčь; dřievie, drziewie t. 294, psl. drêv-; dušě, ta duſſye t. 283, psl. duša; pl. dat. dušiem, duſſyem t. 488, psl. dušamъ; part. píšě, piſſye scribens t. 486, psl. pišę; stojiece, ſtogiece t. 284, psl. stojętje; ciesařěvi, czieſſarziewy Hrad. 86ᵇ (psl. -ŕevi), vedle ciesařovi; sbožie, ſbozye Pass. 233, psl. -ьje; atd.
Tak bylo po souhláskách všelikých, kromě l. Na př. po c, z, s: sg. gen. otcě, knězě (proti sg. instr. otcem, knězem atd.); siemě gen. sěmene;
– po ř: řěka, řiečka; – po č, ž, š: part. pláčě; gen. pláščě, papežě (proti sg. instr. pláščem, papežem); part. píšě, slyšě, slyšiece; –po ň, ď, ť:
*)Srov. mé rozpravy, uvedené nahoře na konci §150.
