pro rozdíl od slovesa sěd- třídy I. (inf. siesti, praes. sadu sědeš, part. sědl atd.), anebo b) že č. seděti a stsl. sêdêti jsou slovesa různých stupňův sed- a sēd-. Zdá se mi podobnější výklad druhý; podle něho mohlo by i ruské sidêtь, sižu býti ze stupně sьd- (zdlouž. sid-), srov. grьmêti z koř. grem-.
řéch, řésta, řéchu m. řie-. Z pův. rēk-s- je psl. rêch-, a za to žádáme stč. řiech; to je doloženo: páni rziechu DalH. 8, rziechu židové EvZimn. 35; ale častěji a pravidlem je již v textech nejstarších řéch-: rzech Zlomky Táb. ČČMus. 1874, 117, ona (dva synové) rzeſta DalC. 70, rzechu ŽKlem. 77, 19, poslové rzechu Pass. 139 a j. (v Pass. vždy tak), rzechu Hrad. 27ᵇ, t. 80ᵇ, rzechu DalC. 34, t. 44 a j. (vždy tak), rzechu EvZimn. 35 a j. Výklad tomu: bylo i stč. náležité řiech atd.; to však záhy ztrácelo význam svůj reální a přijímalo na sebe funkci pouhého slovce uvozovacího (srov. nahoře předčasné zaniknutí jotace v slově podobném vece m. věcě dixit); tím vypadalo ze své kategorie, isolovalo se; v případech, takových přicházejí rády také mimořádné změny hláskové, v řiech-řéch ztráta jotace.
pečet m. pečět. Podle stsl. a rus. pečatь. srbch. pečat atd. (pol. pieczęć s odchylným ę) žádáme stč. pečět; to však doloženo nedostatečně: peczieti rozdávati Rožmb. 1; pravidlem jest pečet: peczetma zapeczeten Pass. 369, peczetmi ODub. 25 a Kruml. 71ᵃ, peczet Boh. m. 22ᵇ, o peczetech Hug. 10 atd., jotace záhy zanikla.
kúdele m. kúděle. Podle stsl. kądêlь, srbch. kudjela žádáme č. kúděle; ale i stč. i nč. je vždycky kúdele, kúdel, jako rus. kudelь. Taktéž je mýtel za starší mýtěl, mytiel Kruml. 29ᵃ, a kúpel za kúpěl (v. nahoře č. 2). –
B) Další úpadek pravidla. Většina slabik, která předtím měla jotaci v mezích nahoře vytčených pravidelně zachovánu, ztrácí ji v době následující, hlavně od pol. XIV a v XV stol. Klesalo tu ě, ie všude, kde dotud bývalo, kromě po souhláskách retných. Klesání pak jeví se dříve v slabikách krátkých nežli v dlouhých. A klesají – podle většiny textů staročeských – ze slabik krátkých dříve jě, ně, dě, tě, za něž je pak je, ňe, ďe, ťe; potom v poslední třetině stol. XIV klesají slabiky žě, šě, čě v že, še, če; naposled klesá řě, zě, sě, cě v ře, ze, se, ce; v týchže pak slabikách dlouhých klesá jotace během XV stol. jen dílem a sporadicky a z jie, nie…, žie …, řie, zie …je tu tedy jé, ňé…, žé ..., řé, zé..., dílem trvá jie, nie atd. až do zúžení v jí, ní. Chronologii této rozuměti jest ovšem jen v celku a všeobecně; v jednotlivostech jsou mnohé odchylky, zejména jsou mnohé rukopisy mladší, které šetřením pravidla nad doby své vynikají (některé z nich, zejména Rychn., list Wartb., bible Ol., Koř. a OtcB. připomenuty jsou pro tuto svou vlastnost nahoře).
Doklady tomu. Pro jě, ně, dě, tě. V ŽWittb. psáno geſut 62, 10 a j.m. jěšut. yeſczer
