vždy jen e. Ostatně bývá psáno dlouhé ie většinou tak. jako krátké ě; t. j. většinou spřežkami -ie, ye, na př. bdienie ŽGloss. 76, 5, bdyenye Žwittb. t., Pass. 434, Ol. I. Reg. 11, 11 atd., někdy též literou ě, na př. poſměwage ſe Comest. 56ᵃ, do neſtaně ſwe° t. lᵇ atd. Ale mnohdy přece snaží se písaři patrně, aby naznačili také délku, a k tomu konci píší ie spřežkami rozmanitými, zejména: iee, yee, na př. z frigiee svD. 15, ẇieeru KřižB. 92ᵇ, ot bethanyee EvZimn. 33, muzyee t. 17 a j.; – ié, yé, na př. nenalezl sem gié pannú Ol. Deut. 22, 14, zṁíenku KřižB. 87ᵇ, giéſti Ben. Deut. 12, 13; všěcka myéſta loca Ol. Deut. 12, 2; – ie, ýe, spŕežkou íe zejména podle pravopisu Husova, na př. míeſto locus proti mieſto civitas, v předmluvě k bibli Šafhúzské; všichni mnýe Štít. uč. 109ᵇ, ani ſmylnýe rúchem t., nyzſſýe t. 67ᵃ, wyſſýe t.; – ie, ye, na př. bratrsie svD. 32, zdrawie Jid. 122, liudye t. 28; – îe, na př. gîedce maſſa LékB. 23ᵇ, mîeti t. 24ᵇ, ſkonanîe t. 30ᵃ, sſtieſtîe t. 28ᵃ; – íé, na př. mého porozeníé Kruml. 378ᵃ; – yie, ije, íje, na př. neymyiel AlxM. 4, 2 (part. -l bylo dlouhé, miel), bratrſije Štít. ř. 20ᵃ, příčiny wlaaſſtije t. 5ᵃ, byla ẇierṅieiſſije KřižB. 90ᵃ, newijem Ben. Gen. 4, 9 a j. (spřežka tato velice jest oblíbena v některých rukopisích, na př. v Štít. ř., Lobk. a j., a rovněž tak v některých tiscích ok. r. 1500), sami ſtogíje Kruml. 400ᵃ; –Blahoslav odporoučí spřežku je Blah. 11. – Spřežky tyto obsahem svým zároveň dosvědčují, že se jimi má rozuměti dvojhláska dlouhá; délka označena v nich dílem na členu druhém, na př. psané iee, yee, ié, yé má patrně značití znění i +é, – dílem na prvním, na př. psané yie, ije, íje, íje (t. j. yi + e, ij + e, íj́ + e), íe, ýe, je má značiti znění í + e, – dílem na obou, na př. íé, ie, ye (znaménko - jest nad literami oběma).
150. Znění dvojhlásek ě, ie bylo takové, jako je ve výslovnosti novočeské dosud po retnicích, na př. ve věřiti (krátké ě) a vieru (dlouhé ie, ve rčení: na mou vieru!); v době staré bylo tak nejen po retnicích, nýbrž i po souhláskách jiných.
Proti tomu staví se výklad, že ě znělo a zní jako je, ie pak jako jé. Výklad mylný. Neboť 1) slabiky je, jé píší se stč. většinou ge; kdyby se bylo vyslovovalo zemje, bjélý atp., bylo by se mohlo psáti zemge, bgely atp., ale tak nepíše se nikdy, nýbrž jen zemie nebo zemye atp. 2) Kdyby ie bylo znělo jé, nedalo by se pochopiti psaní na př. spřežkou ije, bratrſije Štít. ř. 20ᵃ atp.; ve spřežce té mělo by psané ij znamenati souhlásku j, ale tak se souhláska tato nikdy nepíše. 3) V stč. byly také slabiky jě, jie, t. j. bývalo ě, ie také po souhlásce j, na př. jědl a jiesti, giedl Pass. 280 a gijeſty Štít. ř. 152ᵇ, gíeſti HusPost. 52ᵇ; podle výkladu nabízeného (ě = je atd.) mělo se tedy vyslovovati jjedl, jjésti atd., ale vyslovení takové nedá se mysliti. Setrvávám tedy při výkladu, že v ě, ie zní a znělo i + e,
