zzzlutla Kruml. 345ᵇ, zžlutnau Háj. herb. 30ᵇ; odchyl. stč. ſe zluczy Zrc. 3ᵃ; nč. (pokud dochováno): s-žalostí i se-žalostí, z-žaláře i ze-žaláře, se-ženou i s-ženou, přišel s ženou chod. 37, rozeženu i rozženu Jg., sžírati i sežírati, zženštilý atd.
147. Výsledek toho všeho – pravidla původního všeobecného, i pravidel zvláštních, která se během času z odchylek vyvinula (v. § 138 a 139) – vidí se v živém jazyku nč., zvláště v nářečích obecných. V jazyku spisovném vyskytuje se tu a tam odchylka, např. když se píše: doba přechodní ve politickém zřízení Pal. 5, 1, 190, také ve počtu t. 4, 1, 340, jednání ve Chebě t. 4, 2, 122, sbor Basilejský ve konečném narovnání t.4, 1, 225, jednalo se ve Hradci t. 3, 2, 364, a ve Hradci t. 360, zboží ve předešlých válkách vzatá t. 355, Lauda ze Chlumčan t. 426, blíž mosta ve podhradí TomP. 1, 178, na cestě ke Chebu t. 4, 485 atp. Odchylky ty rozmnožily se zvláště v posledních letech, když vznikla theorie, že skupiny souhláskové ve rčeních v-Chrudimi, v-Klatovech, z Prahy, s-přítelem atp. jsou neblahozvučné; že se má říkati ve-Chrudimi, ve-Klatovech, ve-příčině, ze-Prahy, ze-případu, se-přítelem atd.; ano že blahozvuku i tím se poslouží, když se říká ve-koši, ve-Kolíně atd., theorie mylná, uchu novotami těmito nezkaženému novoty ve-koši, ze-Prahy atp. se přímo protiví. Nepravím, že by se jazyk spisovný měl vrátiti k přísnému pravidlu staročeskému; naopak přimlouvám se, aby se každého tohoto e šetřilo, kdekoli se v jazyce samo vyvinulo, třeba že analogickou odchylkou; ale umělkované shánění blahozvuku způsobem vytčeným pokládám za nemístné. Míru v té věci náležitou ukazují nářečí obecná, která se tu skoro úplné shodují, touž míru zachovávej také jazyk spisovný. Kde kolísá usus obecný, tu smí kolísati i spisovný, na př. v-slově i ve-slově, s-žalostí i se-žalostí atp.
148. Dialekticky vyskytují se místo a vedle e také pohybné samohlásky jiné.
V ob. sedum, osum jest pohybné (vkladné) u; gen. sedmi, osmi atd., taktéž v stč. Licumburk atp., z liczumburku Lún. 1. ops. XV –
V nář. slc. je pohybné o. Na př. sg. nom. vietor, víchor, obor, kostol, blázon; pl. gen. čiastok, hlások; hanobný, vňutorný, uhorský, falošný; hudobník; part. niesol (nesl), viedol atp., Pastrn. 110 a 111.
V nář. slc. a chodském je také pohybné a, á: slc. pl gen. sukán, sestár, metál, vesál, dasák (desk), karát Pastrn. 110; chodské sg. nom. vichar (vichr), pl. gen. sukán, stebál, vědár chod. 35. –
Pohybné e dále podléhá také některým dalším změnám hláskovým, zvláště dialektickým, jako jiné e. Zdlouženo v é uží se v í (ý), na př. vajéčko-vajíčko, křidélko-křidýlko; slc. je za to ie, na př. pl. gen. sukien, sestier, mydiel, okien Pastrn. 110, ze sukén atd. V nářečí lašském mění se před m, n v i (y), např. sedym, osym Suš. 341, Šemb. 82, za kopcym,
