sym (jsem), ohyň, syn (sen) gen. sna, pecin gen. pecna, błozyn gen. błozna, sršiň gen. sršňa, okynko, pl. gen. okyn, ody-mně, sy-mnu (se-mnou), odyndu (odendu) BartD. 102 a 103, dyň (den), błazyn Šemb. 56 Srov. § 132.
ě, ie.
149. ě, ie jsou dvojhlásky; první člen jejich jest ì-(ì-), druhý –e. Rozdíl mezi oběma je kvantitativní: ě je krátké, ie dlouhé Např. město civitas a stč. miesto (nč. místo) locus.
V textech nejstarších píše se oboje prostou literou e, tedy bez označení jotace, na př. Premizl KosmA. I, 5 a Kosm1 t., m. Prěmysl, Sobezlaus KosmA. II, 20 a j. a Kosm1 t., m. Soběslav dete ABoh. 111ᵇ m. dietě, hreſny HomOp. 130ᵃ m. hriešný, cralouſtue t. 152ᵃ m. královstvie, rrepa MVerb. m. rěpa, perre t. m. perie atd., – někdy také jen prostou literou i a tedy bez označení hlásky e, na př. Divin KosmA. I. 9 m. Děvín, Sobizlaw t. III, 51 a Kosm1. III, 51 m. Soběslav, medviz Kosm1. I, 10 m. Medvěz, Primisl t. I, 5 a Kosm3. t., m. Prěmysl, filia krizine Kosm4.I, 36 m. Krěs-, z neſmirnim cum immensa turma HomOp. 75ᵃ (glossa tato napsána prý ok. r. 1200, v. ČČMus. 1881, 115) m. nesmierným, derivveneme ABoh. 40ᵃ m. drěvěném. Pravopis v textech tuto citovaných – ze stol. XII a XIII – nebyl ještě tak vyvinut, aby ve dvojhlásce písmu latinskému neznámé označoval členy oba, písaři jejich vyjadřovali tu člen jen první (i), tu jen druhý (e), jak kdy který ve výslovnosti více pronikal nebo písařům důležitější se zdál
Z nejstarších příkladů, kde v psaném ě, ie znamenáni jsou členové oba jsou: canie MVerb t. j. káňě (jediný příklad v MVerb.), meſecie Cis. Mnich. 97 (též), zpazenie Ostr. t. j. spaseňie, pocolenie t. atd. (v Ostr. příkladů 8, všecky pro dlouhé -ie v koncovce), bdienie ŽGloss. 76, 5 t. j. bďěnie atd. (v ŽGloss. je všech případův asi 170, z těch asi čtvrtina bez jotace), ſpaſenye Túl. 6ᵃ, na ſwyetye t. 12ᵇ atd. (v Túl. pravidelně). Vyvíjí se tedy psaní členův obou v č, ie během 2. pol. stol. XII. Od doby okolo r. 1300 jest již pravidlem.
A tu píše se krátké ě spŕežkami ie, ye, na př. canie MVerb., rzieka AlxH. 1, 19, rzyeczſka urazye AlxV 1376, – spřežkou ie zejména podle pravopisu Husova, mieſto civitas v předmluvě k bibli Šaifhuzské, – dosti záhy také literami známkovanými e, ſwet Lvov. 70ᵇ, ě, wěczy BrigF 15, oběti Comest. 80ᵃ, měkcze Chir 208ᵃ atd., místo háčku ’ býva někdy typografické znaménko jiné, zejména 1 v bibli Kralické, na př. zem’e NZák. 6ᵇ, ob’etowali 7ᵃ, op’et 10ᵃ, hw’ezdu 6ᵇ atd., psaní ě zobecnělo s pravopisem bratrským.
V dlouhém ie proniká jotace v písmě dříve, než v krátkém ě; v Ostr. je koncovka -ie psána skoro vždy -ie, kdežto krátké ě psáno tu
